Mezi matkou a manželkou: Když si Petr vybral svou matku místo mě
„Tak co zase bylo špatně na tom guláši, mami?“ slyšela jsem za dveřmi kuchyně hlas svého manžela Petra. Stála jsem tam, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. „Nic, Petře, jen… tvoje žena prostě neumí vařit jako já. Ale to nevadí, hlavně že jsi doma,“ odpověděla jeho matka, paní Novotná, s tím svým typickým úsměvem, který mě vždycky bodal do srdce.
Bydleli jsme v jejím bytě na Žižkově už třetí rok. Když jsme se brali, sliboval mi Petr, že to bude jen na chvíli, než našetříme na vlastní bydlení. Jenže ta chvíle se protahovala a já se pomalu začala cítit jako vetřelec ve vlastním životě. Každý den jsem bojovala o kousek prostoru – v kuchyni, v obýváku, dokonce i v ložnici. Všude byly její věci, její pravidla, její vůně.
Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Petr přišel za mnou a sedl si vedle mě. „Jsi nějaká tichá,“ řekl a pohladil mě po ruce. „Připadám si tu jako host,“ vyhrkla jsem. „Tvoje máma mě pořád kritizuje. Jako bych nikdy nebyla dost dobrá.“
Petr si povzdechl. „Víš, že to myslí dobře. Po tátovi zůstala sama… Je na mě zvyklá.“
„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Na mě jsi zvyklý?“
Mlčel. Ten večer jsme spolu nemluvili.
Další týdny byly jako zlý sen. Paní Novotná mi začala dávat najevo, že ona je tu paní domu. Přestavovala mi věci v kuchyni, prala Petrovi prádlo zvlášť a dokonce mu nosila snídani do postele. Když jsem jí řekla, že bych ráda připravila večeři pro nás oba, jen mávla rukou: „To nevadí, já už to mám hotové.“
Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem je spolu v obýváku:
„Mami, nech toho už,“ říkal Petr podrážděně.
„Ale Petříčku, ona tě nikdy nebude milovat tak jako já,“ odpověděla jeho matka.
Zůstala jsem stát na chodbě a měla chuť utéct. Místo toho jsem vešla dovnitř a snažila se tvářit klidně.
Večer jsem Petrovi řekla: „Musíme odejít. Najít si něco vlastního.“
Podíval se na mě smutně: „Teď to nejde. Máma je po operaci kyčle… Nemůžu ji tu nechat samotnou.“
„A co já? Já tu taky nejsem šťastná!“
„Prosím tě, vydrž to ještě pár měsíců,“ prosil.
Ale ty měsíce se táhly jako roky. Začala jsem být podrážděná, hádali jsme se kvůli maličkostem. Přestala jsem mít chuť domů chodit. V práci si toho všimli – kolegyně Jana mi jednou řekla: „Lucko, ty jsi poslední dobou nějaká smutná…“
Jednoho dne jsem přišla domů a našla Petrovu matku v mé ložnici, jak přerovnává moje oblečení. „Co tu děláte?“ zeptala jsem se ostře.
„Jen ti chci pomoct s úklidem,“ odpověděla klidně.
„Nechte mé věci být!“ vykřikla jsem a rozbrečela se.
Petr přišel domů a našel mě sbalenou s kufrem u dveří.
„Kam jdeš?“ zeptal se vyděšeně.
„Pryč. Takhle už dál nemůžu.“
Snažil se mě zastavit, ale já byla rozhodnutá. Odešla jsem k Janě na pár dní. Tam jsem poprvé po dlouhé době mohla volně dýchat.
Petr mi volal každý den. Prosil mě, ať se vrátím. Slíbil, že něco změní. Ale když jsem se po týdnu vrátila pro zbytek věcí, nic nebylo jinak – jeho matka seděla v kuchyni a tvářila se vítězoslavně.
Začala jsem chodit k psycholožce. Pomohla mi pochopit, že nejsem sobecká, když chci žít svůj vlastní život. Že mám právo na respekt a lásku.
Po dvou měsících odloučení mi Petr zavolal: „Mami je na tom líp… Můžeme hledat byt.“
Ale já už byla jiná. Silnější. „Petře,“ řekla jsem mu do telefonu, „já už nechci žít ve stínu tvé matky. Chci být tvou ženou, ne spolubydlící s tvojí mámou.“
Dlouho bylo ticho.
Nakonec jsme se rozešli v dobrém. Petr zůstal s matkou na Žižkově a já si našla malý byt v Karlíně. Bylo mi smutno, ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila klid.
Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi láskou k rodičům a láskou k partnerovi? Musí žena vždycky ustoupit? Nebo je někdy správné odejít a začít znovu?