Mezi matkou a manželkou: Boj o srdce mého muže

„Proč jsi zase zapomněl koupit ten chleba? Vždyť jsem ti to říkala už ráno!“ vyštěkla jsem na Petra, sotva za sebou zavřel dveře. V ruce držel jen mléko a noviny. Věděla jsem, že to není fér, ale v tu chvíli jsem už nemohla dál. V hlavě mi pořád zněla slova jeho matky, paní Jany, která mi dnes dopoledne po telefonu připomněla, jak je důležité mít doma vždycky čerstvý chleba – „Petr to má rád, víš, já jsem mu ho pekla každý den.“

Petr se na mě unaveně podíval. „Promiň, zapomněl jsem. Měl jsem toho dneska moc v práci a…“

„A volala ti maminka?“ skočila jsem mu do řeči. Věděla jsem to. Volá mu každý den. Někdy i dvakrát. A on jí vždycky všechno vypráví – co jsme měli k večeři, jak se má náš syn Matěj, jestli už jsem konečně přestala kupovat ty drahé jogurty.

Petr si povzdechl a odložil tašku. „Ano, volala. Má teď těžké období, táta je po operaci a…“

„A co MY? My máme lehké období? Víš vůbec, jak se cítím? Připadám si tu jako vetřelec ve vlastní domácnosti! Každý den slyším, jak něco dělám špatně – ať už od ní přímo, nebo skrze tebe!“

Petr mlčel. V jeho očích se zračila únava i bezmoc. Věděla jsem, že ho tímhle rozhovorem ničím, ale nemohla jsem jinak. Už mě nebavilo být ta druhá žena v jeho životě.

Vzpomněla jsem si na naši svatbu před třemi lety. Jana tehdy přišla v bílých šatech – prý „náhoda“, ale všichni hosté si šeptali své. Už tehdy jsem cítila, že s ní bude těžké soupeřit. Petr byl její jediný syn, její chlapeček. A já? Já byla ta, která mu „ukradla“ srdce.

Od té doby se nic nezměnilo. Každou neděli musíme jezdit na oběd k nim do paneláku na Jižním Městě. Jana vaří svíčkovou podle „rodinného receptu“ a já se vždycky dozvím, že moje knedlíky jsou moc tvrdé nebo omáčka málo hustá. Když se narodila naše dcera Anička, Jana mi přišla domů „ukázat“, jak se správně přebaluje dítě. „Takhle to dělaly už moje babičky,“ říkala a já měla chuť křičet.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a brečela do hrníčku s čajem. Petr přišel a sedl si naproti mně.

„Lucko… já vím, že je to těžké. Ale ona je prostě taková. Je sama, táta je pořád v nemocnici…“

„A co já? Já jsem taky sama! Ty jsi pořád v práci nebo s ní po telefonu! Kdy jsi naposledy byl jen se mnou? Kdy jsi mi naposledy řekl, že mě máš rád?“

Petr sklopil oči. „Já… nevím.“

Ten večer jsme spolu nemluvili. Usínala jsem s pocitem prázdnoty a vzteku.

Další den ráno mi Jana poslala SMS: „Doufám, že jsi Petrovi dala k snídani něco pořádného. On má rád vajíčka natvrdo.“ Chtěla jsem jí odepsat něco ošklivého, ale místo toho jsem telefon odložila a šla do práce.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyňka Martina si všimla mého smutku.

„Co je s tebou? Zase tchyně?“

Přikývla jsem a rozbrečela se.

„Hele, Lucko, musíš si nastavit hranice. Jinak tě to zničí.“

Ale jak? Petr je rozpolcený mezi dvěma ženami – matkou a manželkou. A já mám pocit, že prohrávám.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do obýváku.

„Lucko, musíme si promluvit.“

Srdce mi bušilo až v krku.

„Mluvil jsem dneska s mámou. Řekl jsem jí, že potřebujeme víc prostoru pro sebe. Že už nejsme děti.“

Nevěřila jsem vlastním uším.

„A co ona na to?“

Petr se pousmál smutně. „Plakala. Řekla mi, že ji opouštím. Ale já jí vysvětlil, že mám teď vlastní rodinu.“

Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době cítila úlevu.

Ale nebylo to tak jednoduché. Jana začala být ještě dotěrnější – volala častěji, posílala mi rady přes WhatsApp, dokonce jednou přišla neohlášeně k nám domů a začala uklízet kuchyň.

Jednoho dne jsem to nevydržela.

„Paní Jano,“ řekla jsem jí pevně, „vážím si toho, co jste pro Petra udělala. Ale teď je dospělý muž a má svou rodinu. Prosím vás… potřebujeme svůj prostor.“

Dívala se na mě dlouho beze slova. Pak jen kývla hlavou a odešla.

Doma bylo ticho jako nikdy předtím.

Petr přišel večer domů a já mu vše řekla.

„Udělala jsi správně,“ řekl tiše a poprvé za dlouhou dobu mě políbil na čelo.

Od té doby se věci začaly pomalu měnit. Jana volala méně často, občas nám poslala koláč nebo pohlednici z lázní. Petr byl víc doma, začali jsme chodit na procházky s dětmi do Stromovky a smát se maličkostem.

Ale někdy večer přemýšlím: Udělala jsem dobře? Neublížila jsem Petrovi tím, že jsem ho postavila před volbu mezi mnou a jeho matkou? Kde je ta správná hranice mezi láskou k rodičům a odpovědností za vlastní rodinu?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné najít rovnováhu mezi dvěma světy, které se nikdy nemohou úplně spojit?