Mezi láskou a zatracením: Bouře v mé nové rodině

„Tak už toho nech! Myslíš si, že když jsi z Prahy, tak jsi něco víc?“ Její hlas se rozléhal kuchyní jako siréna. Všichni ztichli. Stála jsem tam s miskou bramborového salátu v ruce, ruce se mi třásly a oči pálily. Tchyně, paní Novotná, stála naproti mně, ruce v bok, tvář rudá vztekem. Tomáš seděl u stolu a díval se do talíře. Nikdo se mě nezastal. Ani on.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na mámu. Jak mě učila, že rodina je místo, kde se člověk cítí bezpečně. Jak jsme spolu pekly vánoční cukroví a smály se, když nám spadl perník na zem. Tady, v domě Novotných v malé vesnici u Kolína, jsem byla cizincem. Od svatby uplynulo šest měsíců a já měla pocit, že každý den musím bojovat o kousek místa u stolu.

„Mami, prosím tě…“ Tomáš konečně zvedl hlavu. Jeho hlas byl slabý, skoro neslyšitelný.

„Nepleť se do toho! Tohle je mezi mnou a tvojí ženou,“ odsekla mu tchyně a obrátila se zpátky ke mně. „Když už tu bydlíš, mohla bys aspoň respektovat naše zvyky! Tady nejsme v Praze!“

Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Všichni příbuzní – Tomášova sestra Jana, jeho bratr Petr i jejich děti – na mě upřeně hleděli. V tu chvíli jsem si připadala menší než špendlík.

Když jsem později seděla sama v ložnici a slyšela tlumené hlasy z kuchyně, přemýšlela jsem, kde se to pokazilo. Tomáše jsem poznala na vysoké škole v Hradci Králové. On byl tichý kluk z vesnice, já holka z města. Přitahovalo mě na něm právě to klidné zázemí, které jeho rodina představovala – aspoň jsem si to myslela.

První návštěva u Novotných byla rozpačitá. Paní Novotná mi podala ruku a hned mi začala vyjmenovávat všechna pravidla domu: „U nás se večeří v šest, boty necháváme přede dveřmi a do obýváku se chodí jen v neděli.“ Snažila jsem se přizpůsobit. Pekla jsem bábovky podle jejího receptu, pomáhala na zahradě, dokonce jsem se naučila plést ponožky. Ale nikdy to nestačilo.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Tomášem a jeho matkou:

„Proč sis musel najít holku z města? Vždyť ona sem nepatří.“

„Mami, já ji miluju.“

„To nestačí! Láska tě nenaučí sekat trávu ani vařit svíčkovou.“

Tenkrát jsem brečela do polštáře a Tomáš mě objal: „Neboj, časem si zvykne.“ Jenže čas plynul a nic se neměnilo.

Začala jsem pochybovat o sobě. Každý den jsem analyzovala své chování: Neřekla jsem něco špatně? Neoblékla jsem si moc výrazné šaty? Neurazila jsem někoho tím, že jsem odmítla druhý knedlík? Přestala jsem volat domů, protože jsem nechtěla slyšet mámin hlas plný obav.

Jednoho dne přišla další rána. Bylo to na oslavě Tomášových narozenin. Všichni seděli u stolu, smáli se a popíjeli slivovici. Já přinesla dort – svůj první domácí medovník. Když ho ochutnali, tchyně nahlas prohlásila: „No jo, pražská kuchyně… To není jako ten můj.“ Všichni se zasmáli. Já měla chuť utéct.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po polích za vesnicí. Tam jsem mohla brečet nahlas a nikdo mě neslyšel. Přemýšlela jsem o rozvodu. Ale co by tomu řekli naši? A co Tomáš? Milovala jsem ho, ale začínala jsem nenávidět všechno ostatní.

Jednoho večera jsme se s Tomášem pohádali:

„Proč se nikdy nezastaneš mě? Proč vždycky stojíš na jejich straně?“ vyhrkla jsem.

„To není pravda! Jen nechci dělat ještě větší dusno,“ bránil se.

„Ale já tu dusno žiju každý den! Už nevím, kdo vlastně jsem.“

Tomáš mlčel. Poprvé vypadal opravdu bezradně.

Další dny byly ještě horší. Tchyně mi schválně schovávala klíče od sklepa nebo mi vyčítala každou drobnost: „Zase jsi zapomněla zalít kytky! To by se Janě nestalo.“ Jana byla její zlatíčko – dokonalá dcera, která nikdy neodmlouvala.

Jednou večer přišel za mnou tchán:

„Víš, holka, ona to nemyslí zle. Jen má strach, že jí vezmeš syna.“

„Ale já ho nechci nikomu brát…“ zašeptala jsem.

„To ona nepochopí.“

Začala jsem psát deník. Každý večer jsem si zapisovala všechno, co mě trápilo i co mi udělalo radost – třeba když mi sousedka paní Dvořáková pochválila štrůdl nebo když mi Tomáš přinesl kytku jen tak.

Jednoho dne mi máma zavolala:

„Lucko, proč jsi tak smutná? Přijeď domů.“

Rozplakala jsem se do telefonu. „Mami, já už nevím, co mám dělat.“

Přijela jsem na víkend do Prahy. Najednou jsem si uvědomila, jak moc mi chybí pocit domova – ten klid a bezpečí. Máma mě objala a řekla: „Musíš být sama sebou. Jinak tě to zničí.“

Po návratu do vesnice jsem si sedla s Tomášem:

„Musíme něco změnit. Buď budeme žít podle sebe, nebo to nemá smysl.“

Bylo to těžké rozhodnutí. Nakonec jsme si našli malý byt ve městě nedaleko vesnice. Tchyně byla uražená ještě víc než předtím, ale já konečně mohla dýchat.

Dnes už vím, že rodina není jen krev nebo tradice – je to místo, kde můžeš být sám sebou. Ale někdy je potřeba odejít, abys našel vlastní štěstí.

Ptám se vás: Má cenu obětovat vlastní identitu kvůli přijetí? Nebo je lepší odejít a začít znovu? Co byste udělali vy?