Mezi dvěma světy: Vyznání tchyně v domě, který už není můj

„Tohle je moje káva, paní Mileno,“ ozvala se Jana, když jsem sáhla po hrníčku na poličce. Zastavila mě její ruka, jemná, ale rozhodná. V tu chvíli jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním životě. Vždyť jsem kdysi sama vybírala hrníčky do domácnosti, kde teď žiju – ale už to není můj domov.

Když mi před dvěma lety zemřel manžel, všechno se rozpadlo. Byt na Vinohradech jsme museli prodat kvůli dluhům, o kterých jsem do té doby neměla tušení. Syn Petr mi nabídl, že se můžu nastěhovat k nim do jejich domu v Hostivaři. „Mami, budeš s námi, aspoň tě budeme mít pod dohledem,“ řekl tehdy a já v jeho hlase slyšela starost i povinnost.

První týdny byly plné naděje. Vnoučata – malý Honzík a Anička – mě vítala s otevřenou náručí. Jana byla milá, dokonce mi uvolnila svůj oblíbený pokoj v podkroví. Jenže časem se začaly objevovat drobné neshody. „Mami, prosím tě, neuklízej mi v kuchyni,“ řekla mi Jana jednou ráno, když jsem chtěla pomoci s nádobím. „Já mám svůj systém.“ Systém. Slovo, které mě začalo pronásledovat.

Začala jsem si připadat zbytečná. Každý den jsem hledala způsob, jak být užitečná, ale všechno už bylo zařízené. Petr pracoval dlouho do noci, Jana měla home office a děti chodily na kroužky. „Babi, dneska nemám čas,“ slyšela jsem často od Aničky. Honzík už dávno raději seděl u počítače než se mnou skládal puzzle.

Jednoho večera jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a Janou za zavřenými dveřmi ložnice. „Ona tu pořád je… Nemám žádné soukromí,“ šeptala Jana. „Ale co mám dělat? Je to moje máma,“ odpověděl Petr unaveně. V tu chvíli jsem měla chuť sbalit kufr a odejít. Kam bych ale šla? Do domova důchodců? Mezi cizí lidi?

Začala jsem se uzavírat do sebe. Dny plynuly jeden jako druhý – ráno snídaně o samotě, pak procházka do parku, odpoledne televize nebo kniha. Občas jsem si povídala s paní Novotnou odnaproti, která byla na tom podobně jako já – její děti ji navštěvovaly jen o víkendech.

Jednou večer přišla Jana do mého pokoje. „Mileno, můžeme si promluvit?“ Sedla si naproti mně a chvíli mlčela. „Já vím, že to pro vás není jednoduché… Ale já taky potřebuju svůj prostor.“ Dívala se na mě upřímně, ale já cítila jen stud a smutek. „Nechci být na obtíž,“ zašeptala jsem.

Následující dny jsem se snažila být co nejméně vidět. Přestala jsem vařit, uklízet i ptát se na děti. Petr si toho všiml a jednoho večera za mnou přišel. „Mami, co se děje? Jsi nějaká smutná.“ Podívala jsem se na něj a poprvé v životě mu řekla pravdu: „Připadám si tady jako cizinec. Jako někdo, kdo už nemá právo na svůj domov ani na svůj život.“ Petr mě objal a já poprvé po dlouhé době plakala.

Začali jsme spolu více mluvit. Petr navrhl, že bych mohla chodit do místního klubu seniorů. Nejdřív jsem odmítala – copak patřím mezi staré báby? Ale nakonec jsem to zkusila. Tam jsem potkala paní Hanu, která mi vyprávěla podobný příběh: „Dcera mě má ráda, ale její muž mě nesnáší. Taky nevím, kam patřím.“ Najednou jsem nebyla sama.

Začala jsem chodit na keramiku a dokonce i na výlety s ostatními seniory. Doma jsem byla méně často a Jana si toho všimla. „Mileno, dneska jste zase pryč?“ ptala se jednou s úsměvem. „Ano, byla jsem s Hanou v divadle,“ odpověděla jsem pyšně.

Postupně jsme si s Janou našly nový způsob soužití. Už mi nevadilo, že má svůj systém v kuchyni – já měla svůj svět venku. Petr byl rád, že nejsem smutná a děti si ke mně zase našly cestu – Honzík chtěl slyšet historky z mého dětství a Anička mě požádala o pomoc s referátem o Praze za socialismu.

Přesto mě občas přepadne strach: Co bude dál? Co když jednou opravdu nebudu mít kam jít? A co když mě jednou opravdu zapomenou?

Možná nejsem jediná, kdo má pocit, že je mezi dvěma světy – tím starým, který už neexistuje, a tím novým, kde pro nás není místo. Jak jste to zvládli vy? Máte taky někdy pocit, že jste doma cizincem?