Mezi dvěma světy: Rozhodnutí, které mě roztrhlo na kusy

„Mami, proč musíme zase k dědovi? Vždyť tam není ani internet!“ Klárka se na mě dívá s výčitkou v očích, zatímco balím její batoh. Vím, že jí to vadí. Vím, že jí chybí kamarádi, kroužky, i obyčejné městské hřiště. Ale co mám dělat? Táta – tedy vlastně nevlastní táta Karel – je sám v polorozpadlém domě na konci vesnice, kde lišky dávají dobrou noc a autobus jezdí dvakrát denně. Je mu čtyřiaosmdesát a poslední dobou zapomíná i na to, co měl k snídani.

„Klárko, děda tě má rád. A potřebuje nás. Jenom na víkend, slibuju.“ Snažím se znít klidně, ale uvnitř mě to trhá. Vím, že jí beru kus dětství. Ale když zavolá sousedka paní Novotná, že děda zase nechal otevřený kohoutek a voda teče po dvoře, nemůžu jinak.

Cesta do vesnice je nekonečná. Klárka mlčí a já přemýšlím, jak dlouho to ještě vydržím. Karel mě vychovával od mých pěti let, když máma zemřela. Nikdy mi neřekl „moje“, ale vždycky byl tam, kde jsem ho potřebovala. Teď je to na mně.

Dům voní zatuchlinou a starým dřevem. Karel sedí v kuchyni u stolu, v ruce hrnek s čajem. „Ahoj holky,“ usměje se unaveně. „Zase jste přijely zachraňovat starýho dědka?“

„Dědo, neměl bys tu být sám,“ začnu opatrně. „Mohli bychom se podívat na ten domov v Blatné. Je tam hezky, mají zahradu…“

„Nechci žádnej domov!“ přeruší mě ostře. „Tady jsem doma. Tady chci umřít.“

Klárka se schová za mě. Vím, že se bojí jeho zlosti. Já taky. Ale ještě víc se bojím toho, co přijde dál.

Večer sedím v jeho staré ložnici a poslouchám ticho. Klárka už spí na rozvrzané posteli vedle mě. Přemýšlím o tom, jak dlouho ještě zvládnu jezdit každý týden přes půl kraje. Ve škole mi už naznačili, že Klárka má skluz v češtině i matice. V práci mi šéfka dala poslední varování kvůli absencím.

Ráno najdu Karla v zahradě, jak se snaží nasekat dříví. „Tati, nech toho! Zlomíš si nohu!“ vyhrknu.

„Nejsem žádnej mrzák! Dokud můžu chodit, budu si dělat věci po svým!“ odsekne a sekera mu vypadne z ruky.

Pomáhám mu vstát a cítím jeho křehkost. Najednou mi připadá malý a ztracený jako dítě.

Odpoledne přijde paní Novotná na kávu. „Lucko,“ začne tiše, „musíš něco udělat. Karel už nemůže být sám. V noci bloudil po vsi v pyžamu…“

Cítím slzy v očích. „Já vím. Ale on nechce pryč.“

„A co tvoje holka? Myslíš na ni?“

Ta otázka mě bodne do srdce. Myslím na ni pořád. Ale jak mám vybrat mezi dítětem a otcem?

Večer sedíme s Klárkou na zápraží a koukáme na hvězdy.

„Mami, kdy už budeme zase doma?“ šeptá.

„Brzy,“ zalžu jí.

V noci nemůžu spát. Přemýšlím o tom, jak by to máma řešila. Byla by silnější? Nebo by taky brečela do polštáře?

Další týden volá šéfka: „Lucie, buď přijdeš do práce pravidelně, nebo si najdi jinou.“

Karel mezitím upadne v koupelně a já ho najdu až po hodině ležet na studené dlažbě.

„Tati, takhle to nejde! Můžeš umřít!“ křičím zoufale.

On jen zavrtí hlavou: „Radši tady než někde mezi cizíma.“

Volám sociální pracovnici z Blatné. Přijede za námi a snaží se Karla přesvědčit: „Pane Karle, v domově nejste sám. Můžete si vzít svoje věci, budete mít svůj pokoj…“

On mlčí a dívá se z okna.

Klárka mezitím dostává poznámku za neplnění domácích úkolů.

Začínám nenávidět ten dům i sama sebe.

Jednoho dne už nevydržím a rozbrečím se před Karlem: „Tati, já už nemůžu! Klárka mě potřebuje! Přijdu o práci! Prosím tě…“

Poprvé vidím v jeho očích slzy.

„Já vím, Lucko,“ zašeptá tiše. „Ale já se bojím…“

Sedíme spolu dlouho do noci a poprvé mluvíme opravdu otevřeně – o smrti, o samotě, o strachu z neznámého.

Nakonec souhlasí alespoň s tím, že přijede pečovatelka dvakrát týdně.

Není to řešení navždy. Ale aspoň něco.

Doma pak sedím u Klárky na posteli a hladím ji po vlasech.

„Mami, už bude všechno dobrý?“ ptá se tiše.

Nevím.

Možná nikdy nebude všechno dobré – ale aspoň jsme spolu.

Někdy si říkám: Je vůbec možné být dobrou dcerou i mámou zároveň? Nebo vždycky musíme někoho zradit? Co byste udělali vy?