Mezi dvěma světy: Když tchyně nikdy neodejde
„Petře, už zase ti volá tvoje máma!“ křičím z kuchyně, kde se snažím uvařit večeři, zatímco telefon na stole už potřetí za poslední hodinu vibruje. Můj muž se jen omluvně usměje a zvedne hovor. „Ahoj mami, co se děje?“ slyším jeho hlas, ve kterém je víc něhy, než jsem od něj za poslední týden slyšela směrem ke mně.
Jmenuji se Hana a nikdy jsem si nemyslela, že budu žárlit na vlastní tchyni. Ale když jsem si brala Petra, netušila jsem, že si beru i jeho matku. Paní Věra je žena, která vypadá na čtyřicet, i když jí už táhne na padesát. Vlasy má vždy perfektně upravené, šaty podle poslední módy a postavu by jí mohla závidět kdejaká dvacítka. Po rozvodu s Petrovým otcem se rozhodla, že žádného dalšího muže nechce – její jediný svět je její syn.
Když jsme se s Petrem stěhovali do našeho bytu v Modřanech, těšila jsem se na klid a vlastní prostor. Jenže Věra si našla cestu i sem. Každý den volá Petrovi – ráno, v poledne i večer. Někdy jen aby mu popřála hezký den, jindy aby mu připomněla, že má jíst zeleninu nebo si vzít šálu. Když jsem jednou Petrovi řekla, že mi to vadí, podíval se na mě s nepochopením: „Hani, ona je sama. Jsem její jediný syn. Musím jí být oporou.“
„A co já?“ vyhrkla jsem tehdy zoufale. „Já nejsem tvoje rodina?“
Petrova odpověď mě bolela víc než cokoliv jiného: „Ale maminka tu byla vždycky. Tobě se můžu věnovat večer.“
Od té doby mezi mnou a Věrou visí neviditelná zeď. Když přijde na návštěvu – což je minimálně třikrát týdně – přinese Petrovi jeho oblíbený koláč a mě sotva pozdraví. Jednou jsem slyšela, jak mu v kuchyni šeptá: „Petránku, doufám, že tě Hana moc netrápí.“
Začala jsem být nervózní pokaždé, když zazvonil telefon. Jednou jsem to nevydržela a zvedla ho sama.
„Ano?“
„Haničko? To jsi ty? Já chtěla jen Petrovi popřát hezký den…“
„Petra teď rušit nemůžete,“ řekla jsem pevně a zavěsila. Srdce mi bušilo až v krku. Když to Petr zjistil, byl vzteky bez sebe.
„Jak si to mohla udělat? Je to moje máma!“ křičel na mě. „Nikdy jí nesmíš bránit mi volat!“
Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Večer jsem seděla v koupelně na zemi a brečela do ručníku. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním domově.
Jednoho dne přišla Věra neohlášeně. Seděla jsem zrovna s Petrem u stolu a snažila se s ním promluvit o našem vztahu.
„Petře, já už takhle nemůžu dál…“ začala jsem.
V tu chvíli zazvonil zvonek a Petr vyskočil jako na povel. „To bude maminka!“ vykřikl radostně.
Věra vešla dovnitř s úsměvem a dvěma taškami jídla. „Petránku, přinesla jsem ti tvůj oblíbený gulášek! A Haničko, ty si dej taky.“
Seděla jsem u stolu jako přebytečný kus nábytku a sledovala jejich dokonalou souhru. Smáli se spolu, vzpomínali na dětství a já měla pocit, že tu vůbec nejsem.
Večer jsem Petrovi řekla: „Musíme si nastavit hranice. Tvoje máma nemůže být pořád s námi.“
Petr jen zavrtěl hlavou: „To nikdy nepochopíš. Ona mě potřebuje.“
Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti jen proto, abych byla chvíli sama. Přemýšlela jsem o rozvodu, ale bála jsem se udělat ten krok.
Jednoho dne mi kamarádka Jana řekla: „Hani, musíš si stát za svým. Tohle není normální.“
Vzala jsem si její slova k srdci a rozhodla se promluvit s Věrou přímo.
„Paní Věro,“ začala jsem opatrně při její další návštěvě. „Myslím, že bychom si měly promluvit o tom, jak často jste u nás.“
Věra se na mě podívala s ledovým klidem: „Já svého syna nikdy neopustím. On je moje všechno.“
Cítila jsem bezmoc i vztek zároveň. Petr stál opodál a mlčel.
Dny plynuly a já cítila, jak se mezi mnou a Petrem zvětšuje propast. Každý večer jsme usínali zády k sobě.
Jednou večer jsem Petrovi řekla: „Musíš si vybrat. Buď budeme rodina my dva, nebo budeš navždy synem své matky.“
Petr dlouho mlčel a pak tiše řekl: „Já bez mámy nemůžu.“
V tu chvíli mi došlo, že některé boje nelze vyhrát.
Teď sedím sama v našem bytě a přemýšlím: Je možné žít šťastně tam, kde nikdy nebudete tou první? Nebo je lepší odejít a najít si místo, kde budete opravdu doma?