Mezi dvěma ohni: Když se máma nastěhuje domů

„Petro, proč jsi zase nechala tu hračku na zemi? Víš, že o ni může někdo zakopnout!“ ozvalo se z kuchyně. Máma. Už třetí den za sebou mi připomíná, jak mám vést domácnost. Dřív jsem si myslela, že její přítomnost bude požehnáním – vždyť kdo jiný by nám mohl pomoct s malou Aničkou lépe než vlastní babička? Jenže teď, když slyším její hlas, cítím v břiše uzel.

Manžel Tomáš sedí v obýváku, oči upřené do notebooku, ale vím, že poslouchá. Včera jsme se kvůli mámě pohádali. „Petro, já už to takhle dlouho nevydržím. Je to tu jak v jejím bytě, ne v našem,“ řekl mi tiše, když jsme večer leželi v posteli. „Já vím, ale co mám dělat? Sama to nezvládám…“ odpověděla jsem mu se slzami v očích.

Máma přišla před měsícem. Po porodu jsem byla vyčerpaná a ona nabídla pomoc. První týden byl fajn – vařila, prala, dokonce i Tomášovi uvařila jeho oblíbené svíčkovou. Jenže pak začala kritizovat. „Tomáši, ty neumíš ani pořádně pověsit prádlo? A Petro, proč dáváš Aničce tolik sladkého?“ Každý den nové připomínky. Každý den nové napětí.

Jednou večer jsem slyšela mámu, jak volá své sestře: „Já nevím, co s tou Petrou je. Pořád je unavená, všechno jí padá z ruky. A Tomáš? Ten je pořád někde pryč…“ V tu chvíli jsem měla chuť utéct z vlastního bytu.

Jednoho rána jsem seděla u stolu a koukala do hrnku s kávou. Máma přišla a začala: „Víš, Petro, když jsem byla mladá, zvládala jsem dvě děti a práci. Ty máš jen jedno a jsi pořád unavená.“ Mlčela jsem. V hlavě mi běželo: Proč mě pořád srovnává? Proč mě nemůže prostě obejmout a říct, že to dělám dobře?

Tomáš už byl na pokraji sil. „Petro, musíme si promluvit,“ řekl mi jednoho večera. „Takhle to dál nejde. Buď si nastavíme pravidla, nebo… nebo já půjdu na čas k rodičům.“ Ta slova mě bodla do srdce. Vždyť jsme rodina! Ale měla jsem pocit, že stojím mezi dvěma ohni – mezi mámou a manželem.

Rozhodla jsem se promluvit si s mámou. Sedly jsme si spolu do kuchyně. „Mami, potřebuju ti něco říct,“ začala jsem opatrně. „Vím, že nám chceš pomoct a vážím si toho. Ale někdy mám pocit, že mi nevěříš… že nejsem dost dobrá máma.“ Máma se na mě podívala překvapeně: „Petro, vždyť já ti jen chci poradit! Nechci ti ublížit.“

„Já vím,“ řekla jsem tiše. „Ale někdy je toho na mě moc. Potřebuju trochu prostoru… a Tomáš taky.“ Máma chvíli mlčela. Pak řekla: „Dobře. Pokusím se být víc v pozadí.“

Jenže změna nepřišla hned. Druhý den už zase komentovala Tomášovo věšení prádla a moje vaření polévky. Tomáš začal trávit víc času v práci. Já byla čím dál víc unavená a podrážděná.

Jednoho dne jsem přišla domů a slyšela hádku z obýváku:

„Paní Nováková, já vím, že to myslíte dobře, ale já mám taky nějaké způsoby!“ Tomášův hlas byl ostrý.

„Tomáši, já vás nechci urazit! Jen chci, aby tu bylo čisto a Anička byla spokojená!“ máma zvedla hlas.

Vběhla jsem dovnitř: „Dost! Už toho mám dost! Tohle není domov! Tady se jen hádáme!“ Rozplakala jsem se.

Máma i Tomáš na mě koukali překvapeně. „Petro…“ začala máma.

„Ne! Já už nemůžu! Potřebuju klid! Potřebuju mít pocit, že tohle je můj domov!“

Nastalo ticho.

Ten večer jsme si všichni tři sedli ke stolu. Poprvé jsme mluvili otevřeně – o tom, co nás bolí, co nám vadí a čeho se bojíme. Máma přiznala, že se bojí samoty a chce být užitečná. Tomáš řekl, že má pocit, že ho doma nikdo nerespektuje. Já přiznala svou únavu a strach ze selhání.

Dohodli jsme se na pravidlech: máma bude mít svůj čas s Aničkou dopoledne, odpoledne bude patřit jen nám třem. Každý bude mít svůj prostor – i na chyby.

Není to dokonalé. Občas máma zase něco poznamená a Tomáš protočí oči. Ale učíme se spolu žít – jinak než dřív.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné najít rovnováhu mezi pomocí a svobodou? Můžeme být rodina i přes všechny rozdíly?

Co byste udělali vy na mém místě? Jak byste řešili život mezi dvěma ohni?