Mezi dvěma ohni: Jak jsem se ocitla v pasti mezi tchyní a vlastní rodinou

„Tohle už opravdu přeháníš, Jano! Takhle se v naší rodině nikdy nemluvilo!“ křičela na mě paní Marie, moje tchyně, zatímco kapky deště bubnovaly na okno jejího bytu v paneláku na Proseku. Stála jsem uprostřed kuchyně, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Můj muž Petr seděl u stolu, oči upřené do stolu, neschopen se postavit ani za jednu z nás. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Všechno začalo docela nevinně. Marie nás pozvala na nedělní oběd – klasika: svíčková, knedlíky, domácí koláč. Jenže už při polévce začala narážet na to, že bych měla být lepší matka. „Víš, Janičko, když byl Petr malý, nikdy jsem ho nenechala koukat na televizi tak dlouho jako ty malou Aničku,“ poznamenala s úsměvem, který měl daleko k upřímnosti. Přeskočila jsem to mlčením, ale uvnitř mě to bodlo.

Po obědě se to vyhrotilo. Marie začala před Petrem vyčítat, že Anička je rozmazlená a že bych měla být přísnější. „Já nevím, jak to dneska děláte, ale za nás děti poslouchaly,“ pronesla a významně se na mě podívala. V tu chvíli mi ruply nervy. „Možná byste mohla respektovat, že máme s Petrem vlastní způsob výchovy,“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. Petr ztuhl a Marie zbledla.

Následovala hádka, jakou jsem ještě nezažila. Marie mi vyčetla všechno – od toho, že neumím vařit knedlíky jako ona, až po to, že prý Petra odcizuju od rodiny. „Kdybys nebyla tak tvrdohlavá, možná bys pochopila, co znamená být součástí rodiny!“ křičela. Já jen stála a cítila se menší a menší.

Když jsme odcházeli domů, Petr mlčel. Anička si hrála s plyšákem a já měla slzy na krajíčku. Doma jsme se pohádali znovu – tentokrát už jen mezi čtyřma očima. „Proč jsi mě nenechal říct svůj názor? Proč jsi mě nepodpořil?“ ptala jsem se zoufale. „Nechtěl jsem mámu ranit,“ odpověděl tiše. V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem jen v konfliktu s Marií, ale i s vlastním mužem.

Další dny byly napjaté. Marie mi nevolala, Petr byl zamlklý a já se cítila provinile i naštvaně zároveň. V práci jsem byla duchem nepřítomná a doma jsem měla pocit, že chodím po špičkách. Anička se mě ptala, proč je tatínek smutný a proč už nejdeme k babičce.

Jednoho večera mi zavolala moje maminka. Poznala podle hlasu, že něco není v pořádku. „Janičko, musíš si stát za svým. Ale nezapomeň – rodina je důležitá. Zkus najít cestu zpátky,“ řekla mi moudře. Přemýšlela jsem o tom dlouho do noci.

Nakonec jsem se rozhodla napsat Marii dopis. Omluvila jsem se za ostrá slova a vysvětlila jí, že mi záleží na tom, aby Anička měla babičku ráda a aby naše rodina držela pohromadě. Zároveň jsem ji ale požádala o respekt k našemu způsobu výchovy.

Marie odpověděla až po týdnu. Pozvala mě na kávu – tentokrát jen mě samotnou. Seděly jsme spolu v její kuchyni a poprvé jsme spolu mluvily otevřeněji než kdy dřív. „Víš, Jano,“ řekla tiše, „já jen nechci přijít o Petra ani o Aničku. Možná bych měla být méně přísná.“

Od té doby je to lepší – ne dokonalé, ale lepší. Petr se pomalu učí postavit za mě i před svojí mámou a já se snažím být trpělivější. Ale někdy mám pořád strach – co když přijde další hádka? Co když zase selžu?

Někdy si říkám: Je možné najít rovnováhu mezi vlastními hranicemi a rodinným klidem? A kolik kompromisů je ještě zdravých? Co byste udělali vy na mém místě?