Mezi dvěma domovy: Když tchyně rozhoduje o našem životě

„Tohle už není tvoje rozhodnutí, Jano!“ křičela na mě tchyně v naší kuchyni, zatímco Petr seděl u stolu a nervózně si mnul ruce. Venku pršelo a kapky bubnovaly na okno, jako by chtěly podtrhnout dusno v místnosti. „Petr je můj syn a já vím, co je pro vás nejlepší. Ten váš starý barák je stejně na spadnutí. Měli byste se radši postarat o náš dům v Hradci!“

Stála jsem tam, s hrnkem kávy v ruce, a cítila, jak se mi třesou prsty. Vždycky jsem si představovala, že jednou opravím dům po babičce v malé vesnici u Litomyšle. Každý kout toho domu byl pro mě vzpomínkou – na dětské prázdniny, na vůni čerstvě upečeného chleba, na dědečkovy pohádky u kamen. Ale teď mi někdo cizí diktoval, co mám dělat s vlastním životem.

„Mami, prosím tě…“ začal Petr tiše, ale jeho matka ho okamžitě přerušila.

„Ne! Já už jsem si tím prošla. Všechno jsem obětovala pro rodinu a teď čekám, že mi to vrátíte. Ten dům v Hradci potřebuje opravit. Chci tam mít klidné stáří. Jana má stejně jenom sny a žádné peníze.“

Zamrazilo mě. Bylo to poprvé, co mi někdo takhle do očí řekl, že mé sny jsou bezcenné. Chtěla jsem křičet, ale místo toho jsem jen polkla slzy a odešla do ložnice. Petr za mnou nepřišel.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, kde se stala chyba. Vždycky jsme s Petrem mluvili o tom, že jednou budeme žít v našem domě. On mi slíbil, že mi pomůže s rekonstrukcí. Ale od chvíle, kdy jeho otec zemřel a jeho matka zůstala sama, všechno se změnilo.

Ráno jsem seděla u stolu a pozorovala, jak Petr mlčky snídá. „Myslíš to vážně? Opravdu chceš všechno nechat být a jít za tvojí mámou?“ zeptala jsem se tiše.

Petr se na mě podíval unavenýma očima. „Já nevím… Je to složité. Máma je sama. A ten dům… je taky náš.“

„Ale tenhle je můj! Je to jediné, co mi zůstalo po rodině!“ vyhrkla jsem zoufale.

Petr jen pokrčil rameny a odešel do práce.

Další týdny byly plné hádek a ticha. Tchyně volala každý den a připomínala nám, že čas běží a že její dům chátrá. Petr byl čím dál víc podrážděný a začal trávit víc času u ní než doma. Já mezitím chodila po našem starém domě a hladila popraskané zdi, jako bych se loučila s něčím živým.

Jednoho večera jsem seděla na půdě mezi starými kufry a našla dopisy od babičky. Psala v nich o tom, jak těžké bylo udržet dům během války i komunismu. Jak bojovala za každý trám, za každý kousek zahrady. Najednou jsem cítila obrovskou sílu – nemůžu to vzdát.

Druhý den jsem šla za Petrem do práce. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem pevně.

Seděli jsme spolu v autě před jeho kanceláří a já mu ukázala babiččiny dopisy. „Tohle je naše historie. Jestli ten dům necháme spadnout, ztratíme všechno.“

Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Já nevím, jestli dokážu jít proti mámě.“

„A dokážeš žít s tím, že jsi zradil mě?“

Ten večer přišla tchyně nečekaně k nám domů. „Tak jak jste se rozhodli?“ zeptala se bez pozdravu.

Podívala jsem se jí do očí: „Tenhle dům neopustím. Pokud Petr chce být s tebou v Hradci, je to jeho volba. Ale já zůstávám tady.“

Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet. Tchyně zbledla a odešla bez slova.

Petr tu noc spal na gauči. Ráno mi řekl: „Nevím, co bude dál.“

Od té doby žijeme vedle sebe jako cizinci. Petr jezdí za matkou do Hradce každý víkend. Já trávím čas opravami domu – sama, s pomocí sousedů a kamarádů z vesnice. Někdy mám pocit, že jsem přišla o všechno – o manžela, o klidné noci, o jistotu budoucnosti.

Ale když stojím na zahradě pod starou jabloní a slyším smích dětí ze sousedství, vím, že ten boj má smysl.

Někdy si říkám: Proč musí být rodina tak složitá? Má cenu bojovat za vlastní sny i za cenu ztráty těch nejbližších? Co byste udělali vy na mém místě?