Měla bych odpustit manželovi, který mě podvedl?

„Jak jsi to mohl udělat?“ vyhrkla jsem, ruce se mi třásly a hlas se mi lámal. Stála jsem v naší kuchyni, kde ještě před pár hodinami voněla káva a smáli jsme se nad vtipem z rádia. Teď tu byla jen tichá, dusivá prázdnota. Petr stál naproti mně, oči sklopené, tvář bledá. „Lenko, prosím… byla to chyba. Jen jednou. Neznamenalo to nic.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Všechno, co jsme spolu budovali – společné večery u filmu, výlety do Beskyd, dovolené v Chorvatsku, dokonce i ty hádky o tom, kdo zase zapomněl koupit mléko – najednou ztratilo smysl. V hlavě mi hučelo. Snažila jsem se vzpomenout na všechny ty chvíle, kdy jsem si myslela, že jsme šťastní. Byla jsem slepá? Hloupá?

Petr se pokusil přistoupit blíž, ale ucukla jsem. „Nechci tě teď ani vidět,“ zašeptala jsem a odešla do ložnice. Tam jsem se sesunula na postel a rozplakala se jako malá holka. Vzpomněla jsem si na naši svatbu v malé kapli na Vysočině – jak jsme si slibovali věrnost a lásku v dobrém i zlém. Jak může být všechno pryč během jedné minuty?

Dny plynuly v mlze. Petr se snažil – vařil večeře, psal mi zprávy do práce, nechával mi na stole vzkazy: „Miluju tě.“ Ale já cítila jen bolest a vztek. Když jsem šla do práce, kolegyně Jana si všimla mého stavu. „Lenko, co se děje?“ zeptala se tiše u kávovaru. Chvíli jsem mlčela, pak to ze mě vypadlo: „Petr mě podvedl.“

Jana mě objala a šeptala: „To je hrozný… ale co budeš dělat?“ Sama jsem nevěděla. Chtěla jsem křičet, brečet, utéct někam daleko. Ale zároveň jsem ho pořád milovala. Jak je to možné? Jak může člověk milovat někoho, kdo mu tak ublížil?

Večer jsem seděla u stolu a zírala do prázdna. Petr přišel domů dřív než obvykle. „Lenko, prosím tě… můžeme si promluvit?“ Jeho hlas byl tichý, zlomený. Přikývla jsem.

„Vím, že jsem ti strašně ublížil,“ začal a díval se mi do očí. „Byla to chyba. Nechci tě ztratit. Udělám cokoliv, abych ti to vynahradil.“

„A proč jsi to udělal?“ vyhrkla jsem. „Copak ti něco chybělo? Nebo já nejsem dost dobrá?“

Petr zavrtěl hlavou: „To není o tobě. Bylo to v práci… po večírku… byl jsem opilý a… prostě to přišlo. Hned druhý den jsem toho litoval.“

Cítila jsem směs vzteku a zoufalství. „Takže kvůli jedné noci mám zahodit všechno?“

„Nechci tě ztratit,“ zopakoval Petr tiše.

Další týdny byly jako jízda na horské dráze. Jednou jsem si říkala, že mu odpustím – vždyť každý dělá chyby. Jindy jsem ho nenáviděla a chtěla ho vyhodit z bytu. Moje máma mi radila: „Lenko, odpusť mu. Máš s ním krásný život.“ Ale táta byl nekompromisní: „Jednou podvedl, podvede znovu.“

Začala jsem chodit k psycholožce paní Novotné. Ta mi řekla: „Odpuštění není povinnost. Je to proces. Musíte si být jistá, že to děláte kvůli sobě, ne kvůli němu nebo rodině.“

Jednoho večera jsme s Petrem seděli na balkoně a mlčky pozorovali západ slunce nad Prahou. Najednou řekl: „Kdybych mohl vrátit čas, nikdy bych to neudělal.“

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době ucítila něco jako lítost – ne za sebe, ale za něj. Viděla jsem mu v očích strach i naději.

Začali jsme spolu chodit na párovou terapii. Bylo to těžké – musela jsem poslouchat jeho výčitky svědomí i své vlastní pochybnosti. Někdy jsme se pohádali tak, že jsme spolu nemluvili celé dny.

Jednou večer přišla moje sestra Klára na návštěvu. Seděly jsme u vína a já jí všechno vyprávěla.

„Víš,“ řekla Klára zamyšleně, „možná je nejhorší ta ztracená důvěra. Ale pokud ho pořád miluješ… možná stojí za to bojovat.“

A tak bojuju sama se sebou každý den. Někdy mám pocit, že už nikdy nebudu schopná mu věřit jako dřív. Jindy si říkám, že láska je silnější než jedna chyba.

Dnes ráno mi Petr přinesl snídani do postele a políbil mě na čelo. Usmála jsem se – poprvé upřímně za dlouhou dobu.

Ale stále ve mně hlodá otázka: Můžu opravdu odpustit? Nebo je lepší začít znovu sama? Co byste udělali vy na mém místě?