Měla by moje dcera říct svému muži o těhotenství?

„Petro, nemůžeš to před ním skrývat věčně! Co když se to dozví od někoho jiného?“ šeptám naléhavě, zatímco ona sedí na posteli v dětském pokoji, kde kdysi spávala jako malá holčička. Její ruce se třesou, oči má zarudlé od pláče a já cítím, jak mi srdce buší až v krku. V domě je ticho, jen z kuchyně je slyšet tikot hodin.

„Mami, já nevím, co mám dělat. Kdybych mu to řekla, možná by mě už nikdy nechtěl vidět. A co když… co když by mi vzal i malou?“ Petra se rozpláče a já ji obejmu. Její manžel Tomáš je tvrdohlavý a poslední měsíce mezi nimi bylo dusno. Petra se před dvěma týdny sbalila a s dvouletou Aničkou přišla zpátky domů. Tehdy jsem si myslela, že jde jen o hádku, která přejde. Ale pak mi ukázala těhotenský test.

Sedím vedle ní a hlavou mi běží všechny možné scénáře. Vždycky jsem si přála pro své děti klidný domov, ale teď mám pocit, že se všechno rozpadá. Můj muž Karel je na Petru naštvaný. „Tohle není hotel! Ať si to vyřeší doma!“ křičel včera večer, když jsme se pohádali v kuchyni. Ale já vím, že Petra potřebuje čas a podporu.

Petra se zhluboka nadechne: „Mami, Tomáš poslední dobou pořád pracoval, byl protivný… Já už jsem to nevydržela. Ale tohle dítě je jeho. Jenže on si myslí, že jsem odešla kvůli někomu jinému.“

Vzpomínám si na jejich svatbu před třemi lety. Byli tak šťastní. Teď je všechno jinak. Tomáš volal několikrát, ale Petra mu to nebere. Bojí se jeho reakce. Já mezitím musím čelit Karlovi, který nechápe, proč dceři kryju záda.

Jednoho večera sedíme s Petrou u stolu a popíjíme čaj. „Mami, co bys dělala na mém místě?“ ptá se tiše.

„Řekla bych mu to,“ odpovím upřímně. „Ale chápu, že máš strach.“

Petra se zadívá do hrnku. „Já bych chtěla, aby byl šťastný… Ale bojím se, že mě bude nenávidět.“

Další den přijde Tomáš před dům. Vidím ho z okna – nervózně přešlapuje, v ruce drží plyšového medvěda pro Aničku. Srdce mi poskočí. „Petro, je tady,“ řeknu jí.

Petra zbledne. „Já tam nemůžu.“

„Musíš,“ naléhám.

Nakonec jde ke dveřím. Slyším útržky jejich rozhovoru:

„Proč jsi odešla?“

„Bylo toho na mě moc…“

„Aničku mi nevezmeš!“

„Nechci ti ji brát…“

Pak je dlouhé ticho. Petra se vrací do kuchyně s uplakanýma očima. „Mami, on mi nevěří… Myslí si, že jsem těhotná s někým jiným.“

Cítím bezmoc a vztek zároveň. Proč je to tak těžké? Proč si lidé ubližují zrovna tehdy, když by měli držet při sobě?

Večer sedíme s Karlem u televize. Mlčíme. On nakonec řekne: „Možná bys jí měla říct, ať se vrátí domů a všechno mu poví.“

„A co když ji vyhodí? Co když ji bude nenávidět?“ ptám se.

Karel pokrčí rameny: „To už je její život.“

Další dny jsou plné napětí. Petra je jako tělo bez duše. Anička se ptá: „Kde je tatínek?“ a Petra jen mlčí.

Jednou večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím nad tím vším. Je správné chránit dceru před pravdou? Nebo bych ji měla postrčit k tomu, aby byla upřímná? Vždyť lež má krátké nohy…

Nakonec si Petra sedne ke stolu a řekne: „Mami, zítra za ním půjdu. Musím mu to říct.“

Dívám se na ni a cítím úlevu i strach zároveň.

Druhý den ráno odchází z domu s hlavou skloněnou. Čekám celý den na zprávu. Večer přijde domů uplakaná, ale klidnější.

„Řekla jsem mu to,“ šeptá.

„A co on?“ ptám se opatrně.

„Nejdřív mi nevěřil… Pak brečel… Nakonec řekl, že chce být u porodu.“

Objímám ji a cítím obrovskou úlevu.

Ale stejně ve mně zůstává otázka: Udělala jsem dobře, že jsem ji nechala rozhodnout samotnou? Nebo jsem jí měla víc pomoct? Co byste udělali vy na mém místě?