Maturitní ples s babičkou: Splněný sen po šedesáti letech

„Tomáši, to snad nemyslíš vážně!“ ozvalo se z kuchyně, když jsem oznámil, že na maturitní ples půjdu s prababičkou Marií. Máma stála u dřezu, ruce v pěsti, a v očích jí hořel vztek i strach. Táta jen mlčky seděl u stolu a listoval novinami, jako by se ho to netýkalo. Ale já už měl jasno.

Prababička Marie seděla v křesle u okna, v ruce háčkování, a když jsem jí to poprvé navrhl, jen se tiše usmála. „Víš, Tomášku, já nikdy na žádném plese nebyla. Tenkrát nebyly peníze ani šaty. A pak už byl čas na práci, děti…“ Její hlas se zlomil a já poprvé pochopil, kolik bolestných vzpomínek se skrývá za jejími vráskami.

Celý týden doma panovalo napětí. Máma tvrdila, že to bude ostuda. „Co si o nás lidi pomyslí? Všichni čekají, že půjdeš s nějakou spolužačkou! A ty tam přivedeš starou paní?“

„Mami, tohle je můj večer. Chci, aby tam byla babička. Nikdy nic takového nezažila,“ odporoval jsem.

Táta se konečně ozval: „Nech ho být, Jano. Třeba je to správné.“

Ale máma neustoupila. „A co když se jí tam něco stane? Je jí přes osmdesát!“

Prababička jen mlčela. Večer mi potichu řekla: „Nemusíš to dělat kvůli mně.“

„Ale já chci,“ odpověděl jsem a v tu chvíli jsem to myslel vážněji než cokoli předtím.

Den plesu byl jako ze zlého snu. Máma ráno bouchla dveřmi a šla do práce bez rozloučení. Táta mi pomáhal s kravatou a tiše řekl: „Jsem na tebe pyšný.“

Prababička měla na sobě tmavě modré šaty, které jsme společně vybrali v sekáči. Vlasy jí upravila sousedka paní Novotná, která jí do nich zapletla malou bílou kytičku. Když jsme vyšli z domu, sousedé nás sledovali z oken – někdo se usmíval, jiný kroutil hlavou.

V sále kulturního domu bylo rušno. Spolužáci mě nejdřív překvapeně pozorovali, ale pak přišla Lucka a řekla: „To je krásné, Tomáši.“ Ostatní se přidali a brzy už babička seděla u stolu obklopená mladými lidmi, kteří jí vyprávěli o škole a ona jim o tom, jaké to bylo za války.

Když začala hrát polka, vzal jsem ji za ruku. „Půjdeme?“ zeptal jsem se.

„Já už dávno netančila,“ zasmála se nervózně.

„To nevadí,“ ujistil jsem ji.

Tančili jsme pomalu a opatrně. Lidé tleskali a někteří měli slzy v očích. V tu chvíli jsem cítil, že děláme něco správného – nejen pro ni, ale pro všechny kolem.

Po plese jsme šli domů pěšky. Prababička byla unavená, ale šťastná. „Děkuju ti, Tomášku. Dala jsem si slib, že jednou půjdu na ples – a tys mi ho splnil.“

Doma nás čekala máma. Seděla v kuchyni a plakala. „Odpusť mi,“ řekla tiše babičce i mně. „Měla jsem strach… Ale když jsem viděla fotky na Facebooku… Jsem pyšná.“

Od té doby se u nás doma něco změnilo. Prababička začala víc vyprávět o svém dětství i o tom, co všechno musela obětovat. Máma jí naslouchala a já pochopil, že někdy stačí malý čin k tomu, aby se zacelily staré rány.

Někdy večer přemýšlím: Kolik snů v našich rodinách zůstává nesplněných jen proto, že se bojíme, co si o nás ostatní pomyslí? A kolik odvahy by stálo je splnit – i kdyby to mělo být až po šedesáti letech?