Manžel mě nutí vyhodit vlastní mámu z bytu: „Společné bydlení s mámou už dál nejde“

„Už to dál nejde, Lucie! Tvoje máma mi leze na nervy. Buď ona, nebo já!“ Tomášův hlas se rozléhal malým obývákem našeho panelákového bytu na Jižním Městě. Seděla jsem na pohovce, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Mamka v kuchyni právě myla nádobí a určitě slyšela každé slovo. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset volit mezi dvěma nejbližšími lidmi. S Tomášem jsme spolu byli už od gymplu, prošli jsme si prvními láskami, rozchody i návraty. Po vysoké jsme chtěli začít společný život, ale Tomáš bydlel ještě s rodiči v malém bytě v Kladně a já jsem měla po tátovi dvoupokojový byt v Praze. Bylo to logické – nastěhoval se ke mně. Jenže já tu nebyla sama. Mamka tu zůstala po tátově smrti a nikdy mě nenapadlo ji opustit.

První týdny byly snesitelné. Tomáš byl pozorný, mamka se snažila nebýt na obtíž. Ale postupně začaly vyplouvat na povrch drobnosti, které se měnily v lavinu. Tomášovi vadilo, že mamka ráno nahlas poslouchá rádio Blaník, že mu komentuje jeho snídani („Tohle ti nestačí? Dej si ještě chleba!“), že věší jeho prádlo jinak, než je zvyklý. Mamka zase nechápala, proč Tomáš nikdy neumyje nádobí po večeři a proč je pořád na mobilu.

Jednoho večera jsem přišla domů a slyšela hádku z kuchyně. „Tomáši, mohl bys prosím tě aspoň jednou vynést koš?“ „Já nejsem tvůj syn, abys mi poroučela!“ odpověděl Tomáš podrážděně. V tu chvíli jsem věděla, že je zle.

Začala jsem být mezi dvěma mlýnskými kameny. Mamka mi večer v ložnici šeptala: „Lucko, já už mu asi fakt vadím. Možná bych měla jít na chalupu.“ Ale chalupa byla vlhká a studená, navíc daleko od Prahy i od lékařů. Tomáš mi naopak vyčítal: „Tvoje máma nás dusí! Nemáme žádné soukromí! Jak si máme založit rodinu, když tu pořád je?“

Snažila jsem se najít kompromis. Navrhla jsem mamce, že bychom jí pomohli najít malý byt v okolí. Rozplakala se: „Já už na to nemám sílu ani peníze. Tady mám všechno – vzpomínky na tátu, zahrádku, sousedy.“

Tomáš byl neústupný. „Buď ona odejde, nebo já! Já už to fakt nedávám.“ Jeho ultimátum mě zaskočilo. Milovala jsem ho, ale představa, že vyhodím vlastní mámu z bytu, kde žila celý život, mi rvala srdce.

Začala jsem být nervózní a podrážděná. V práci jsem dělala chyby, kolegyně Jana si mě vzala stranou: „Lucko, co se děje? Jsi bledá jak stěna.“ Všechno jsem jí vyklopila a ona jen kroutila hlavou: „Tohle je fakt těžký. Ale tvoje máma je tvoje krev…“

Jednoho večera jsem seděla s mamkou u stolu a ona mi podala ruku: „Lucko, já tě chápu. Nechci ti ničit manželství. Ale nemám kam jít.“ V očích měla slzy a já věděla, že ji nikdy nemůžu opustit.

Tomáš přišel domů později a našel nás obě uplakané. „Tak co? Rozhodla ses?“ zeptal se tvrdě.

„Nechci nikoho vyhazovat z domova,“ řekla jsem tiše.

„Tak já jdu,“ řekl Tomáš a začal si balit věci.

Byla to nejhorší noc mého života. Slyšela jsem jeho kroky na chodbě, bouchání dveří a pak ticho. Mamka mě objala a oba jsme plakaly.

Další dny byly jako ve snu. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Tomáš mi nebral telefon. Mamka se snažila být silná kvůli mně, ale viděla jsem, jak ji to bolí.

Po týdnu mi Tomáš napsal zprávu: „Promiň, ale nemůžu žít s tvojí mámou pod jednou střechou. Možná časem najdeme řešení.“

Seděla jsem u okna a dívala se na šedé paneláky kolem sebe. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem udělala správně. Měla jsem obětovat mámu pro manžela? Nebo manžela pro mámu? Proč musí být život tak krutě nespravedlivý?

A tak se ptám: Co byste udělali vy? Je správné dát přednost partnerovi před vlastní rodinou? Nebo je krev opravdu hustší než voda?