„Mami, vždyť jsi mohla…“: Moje léto s vnoučaty a tiché zklamání

„Mami, vždyť jsi mohla říct, že už nemůžeš,“ ozvalo se z kuchyně, kde stála moje dcera Jana s rukama v bok a pohledem, který mě bodal do srdce. V tu chvíli jsem stála u dřezu, ruce ponořené ve vodě plné špinavého nádobí po obědě, a v hlavě mi hučelo. Vnoučata křičela v obýváku, televize hrála na plné pecky a já měla pocit, že se každou chvíli rozpadnu na tisíc kousků.

Letos v létě jsem souhlasila, že budu hlídat Honzíka a Aničku, protože Jana s manželem Petrem oba pracují a nemají nikoho jiného. „Mami, ty jsi stejně doma, budeš mít radost z dětí,“ říkala mi Jana už v květnu. A já kývla. Vždyť co bych pro ně neudělala? Vždyť jsou to moje děti a vnoučata. Jenže už první týden jsem pochopila, že to nebude taková idyla, jak jsem si představovala.

Ráno mě budil Honzík už v půl sedmé: „Babi, mám hlad!“ Anička se dožadovala pohádky na tabletu. Snídaně, oblékání, hádky o to, kdo si vezme jaký hrnek. Pak procházka na hřiště, kde jsem musela být ve střehu, aby se někdo nerozplácl nebo neztratil. Po obědě pohádka a pak zase ven. Večer jsem padala do postele vyčerpaná a s hlavou plnou výčitek: Proč nejsem trpělivější? Proč mě všechno tak rozčiluje?

Jedno odpoledne přišla Jana dřív domů. Seděla jsem na balkoně a koukala do prázdna. „Mami, co je? Vypadáš nějak smutně.“ Chtěla jsem jí říct, že je toho na mě moc, že bych si taky ráda někdy odpočinula nebo aspoň popovídala s někým dospělým. Ale místo toho jsem jen pokrčila rameny: „Nic mi není.“

Jana si toho asi všimla víc než dřív. Začala mi nosit zákusky z cukrárny a ptala se, jestli něco nepotřebuju. Ale večer, když jsem slyšela za dveřmi jejich bytu hádku – „Maminka je unavená, měli bychom jí pomoct!“ – Petr jen odsekl: „Vždyť je doma celý den, co by chtěla?“

A tak jsem dál vařila, prala a uklízela. Vnoučata mě milovala po svém – Honzík mi kreslil obrázky autíček a Anička mi pletla copánky do vlasů. Ale když přišla Jana domů a ptala se: „Jak jste se měli?“, děti nadšeně vyprávěly o tom, co dělaly na hřišti nebo jak hrály hry na tabletu. O mně ani slovo.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a dívala se na staré fotky. Na jedné byla Jana jako malá holčička v náručí svého tatínka – mého muže Karla, který už pět let není mezi námi. Byli jsme šťastní. Tehdy jsem si myslela, že rodina je všechno a že když budu dávat lásku, vrátí se mi zpátky.

Ale teď? Cítím se jako služka ve vlastním domě. Když jsem jednou večer řekla Janě: „Možná bych si taky ráda někam vyšla nebo měla chvíli pro sebe,“ podívala se na mě překvapeně: „Ale mami, vždyť jsi vždycky všechno zvládla!“

Ano, zvládla. Ale za jakou cenu? Když jsem byla mladá, starala jsem se o Karla i o děti, chodila do práce a ještě vařila pro celou rodinu. Nikdo se mě neptal, jestli chci nebo můžu. Prostě to bylo samozřejmé.

Jednoho dne přišla sousedka paní Novotná na kávu. Povídaly jsme si o dětech a ona mi řekla: „Víte, paní Evo, já už na to nemám sílu. Moje dcera si myslí, že babička je tu jen od toho, aby hlídala vnoučata. Ale já chci taky žít.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom. Chci taky žít. Chci být víc než jen babička na zavolání.

Když léto končilo a děti šly zpátky do školy, Jana mi poděkovala: „Mami, bez tebe bychom to nezvládli.“ Usmála jsem se a pohladila ji po vlasech. Ale uvnitř mě něco bolelo. Chtěla jsem slyšet víc – chtěla jsem cítit opravdovou vděčnost, chtěla jsem vědět, že nejsem jen samozřejmost.

Teď sedím u okna a dívám se na padající listí. Přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a obětí? Kdy si konečně dovolím říct dost? A kolik lásky musí člověk dát, aby ji někdo opravdu viděl?

Možná nejsem jediná babička, která to tak cítí… Jak to máte vy? Máte někdy pocit, že vaše láska zůstává neviditelná?