Mám si vzít Petra, když to znamená žít s jeho matkou?

„Jano, už jsi zase zapomněla koupit mléko? Jak mám udělat Petrovi snídani?“ ozvalo se z kuchyně. Stála jsem v předsíni, ještě jsem si ani nesundala kabát a už jsem cítila, jak mi stoupá krevní tlak. Paní Věra, Petrova matka, byla v našem životě přítomná víc, než bych si kdy přála. A teď, když mě Petr požádal o ruku, měla jsem pocit, že místo svatby mě čeká spíš další vězení.

Před deseti lety jsem se rozvedla s Milanem. Podváděl mě s kolegyní z práce a já tehdy přísahala, že už nikdy nedovolím žádnému muži, aby mi diktoval život. Roky jsem žila sama se svou dcerou Klárou, naučila jsem se být nezávislá, opravovat kapající kohoutky i zvládat daně. Když jsem potkala Petra na kurzu italštiny v knihovně na Smíchově, byla jsem opatrná. On byl jiný – laskavý, pozorný, nikdy na mě netlačil. Jenže pak přišla jeho žádost o ruku a s ní i podmínka: „Jano, maminka je už sama, nemůžeme ji nechat bydlet samotnou. Je jí padesát sedm a po smrti táty je na nás závislá.“

Seděli jsme spolu u stolu v jeho bytě na Proseku. „Petře, já nevím… Já už jednou žila v domácnosti, kde jsem neměla klid. Nechci to zažít znovu,“ řekla jsem tiše. On mě vzal za ruku: „Jani, ona je hodná. Jen je zvyklá mít všechno pod kontrolou. Ale časem se to zlepší.“

Jenže nezlepšovalo se to. Paní Věra měla ke všemu připomínky – jak vařím kávu, jak věším prádlo, jak vychovávám Kláru. Jednou večer jsem slyšela za dveřmi její hlas: „Petře, myslíš, že je Jana dost dobrá pro naši rodinu? Má už svoje roky a dítě…“ Měla jsem chuť sbalit kufry a odejít.

Ale Petr byl první muž po dlouhé době, který mě opravdu miloval. Když jsme byli sami, bylo nám krásně. Smáli jsme se, chodili na výlety do Českého ráje, plánovali dovolenou v Třeboni. Jenže doma mě čekala realita – sdílená koupelna, věčné poznámky a pocit, že nikdy nebudu dost dobrá.

Jednoho dne přišla Klára ze školy uplakaná. „Mami, paní Věra mi řekla, že bych měla být vděčnější, že nás tady nechali bydlet.“ To byl poslední hřebíček do rakve mé trpělivosti. Večer jsem si sedla s Petrem: „Petře, já to takhle dál nezvládnu. Miluju tě, ale nechci žít ve stínu tvé matky.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Jani, chápu tě. Ale ona je moje rodina…“

„A já? Já nejsem?“ vyhrkla jsem.

Ticho mezi námi bylo těžké jako olovo. Dny plynuly a já cítila, jak se ve mně hromadí vztek i smutek. Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o Petrově lásce i o tom, jestli mám právo chtít víc.

Jednoho večera jsem šla s Klárou na procházku do Stromovky. Sedly jsme si na lavičku a ona mi položila hlavu na rameno: „Mami, já chci zase domů.“

V tu chvíli mi došlo, že domov není místo ani člověk – je to pocit bezpečí a klidu. A já ho ztrácím.

Následující ráno jsem sbalila pár věcí a napsala Petrovi dopis: „Milý Petře, děkuju ti za všechno krásné. Ale nemůžu žít život někoho jiného. Potřebuji svůj prostor a klid pro sebe i Kláru.“

Když jsme odcházely z bytu, paní Věra stála ve dveřích s překvapeným výrazem: „Kam jdete?“

„Domů,“ odpověděla jsem tiše.

Teď sedím ve svém malém bytě na Žižkově a přemýšlím: Je lepší být sama a mít klid? Nebo mám bojovat za vztah i za cenu vlastního štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?