Malý bojovník z Ostravy: Jak sedmiletý Tomáš překonal nemoc a změnil naši rodinu

„Mami, proč já?“ šeptal jsem do tmy, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Slyšel jsem, jak v kuchyni šeptají – mamka s taťkou, babička i děda. Věděli, že nespím, ale nechtěli mě rušit. Věděli, že po dnešku už nic nebude jako dřív.

Bylo mi sedm let, když mi v ostravské nemocnici řekli, že mám leukémii. Pamatuju si ten den do detailu – bílý plášť paní doktorky Novotné, její laskavý hlas a pohled mamky, který se snažil být silný, ale v očích měla strach. Taťka stál opodál a zatínal pěsti. „To zvládneme, Tome,“ řekl tehdy. Ale já věděl, že se bojí stejně jako já.

Od té chvíle se všechno změnilo. Už žádné fotbaly na hřišti s klukama z paneláku, žádné výlety s tátou na Lysou horu. Místo toho nemocnice, kapačky a nekonečné čekání na výsledky. Nejhorší bylo, když jsem viděl mamku plakat potají na chodbě. Snažila se být statečná, ale já ji slyšel každou noc.

Jednou večer přišla babička za mnou do pokoje. Sedla si ke mně na postel a pohladila mě po hlavě. „Víš, Tomášku, když jsem byla malá, taky jsem byla dlouho nemocná. Ale zpívala jsem si písničky a ty mi pomáhaly.“

„Já neumím zpívat,“ zamumlal jsem.

„To nevadí. Zkus to. Třeba ti to uleví.“

Ten večer jsem poprvé zkusil zazpívat si potichu svou oblíbenou písničku – „Prší, prší“. Nebylo to nic moc, ale cítil jsem se o trochu líp.

Dny plynuly pomalu. Chemoterapie byla hrozná. Vlasy mi začaly padat a já se styděl jít ven. Kluci z domu mi psali vzkazy na Messengeru, ale já jim neodpovídal. Nechtěl jsem, aby mě viděli takhle slabého.

Jednou večer se u nás doma sešla celá rodina – babička s dědou z Havířova, teta Jana s bratrancem Lukášem a dokonce i strejda Petr, který jinak nikdy nemá čas. Seděli jsme kolem stolu a všichni se snažili tvářit vesele. Ale bylo cítit napětí. Teta Jana začala vyprávět o tom, jak Lukáš vyhrál školní soutěž v recitaci. Děda se chlubil novým autem. Ale nikdo nemluvil o tom, co nás všechny tížilo nejvíc.

Najednou se ozvala babička: „Tomášku, nechceš nám něco zazpívat? Vždyť jsi mi říkal, že teď zpíváš skoro každý den.“

Všichni ztichli a otočili se ke mně. Cítil jsem, jak mi hoří tváře. Chtěl jsem utéct do pokoje a schovat se pod peřinu. Ale pak jsem si vzpomněl na mamku – jak se snaží být silná kvůli mně. A na taťku, který už skoro nemluví a jen chodí do práce a zpátky.

Zhluboka jsem se nadechl a začal zpívat „Modlitbu pro Martu“. Nejprve potichu, pak hlasitěji. Slyšel jsem svůj třesoucí se hlas a viděl slzy v očích babičky i mamky. Taťka poprvé po dlouhé době zvedl hlavu a usmál se na mě.

Když jsem dozpíval, bylo ticho. Pak začala teta Jana tleskat a ostatní se přidali. Mamka mě objala tak pevně, až jsem nemohl dýchat.

Ten večer jsme si povídali jinak než dřív. Otevřeněji. Děda přiznal, že má strach o mě i o celou rodinu. Strejda Petr řekl, že kdybych něco potřeboval, přijede hned z Prahy. A taťka? Ten mě vzal za ruku a poprvé za dlouhou dobu řekl: „Jsem na tebe pyšný.“

Od té chvíle jsme spolu začali zpívat častěji – i když to někdy znělo falešně a smáli jsme se tomu. Ale bylo nám spolu líp.

Nemoc nezmizela hned. Byly dny lepší i horší. Ale už jsem nebyl sám. Rodina držela při mně a já cítil jejich lásku víc než kdy dřív.

Dnes je mi osm a půl a pořád bojuju. Ale už vím, že nejsem slabý – že i když je člověk malý a nemocný, může být velký bojovník.

Někdy si říkám: Proč právě já? Ale možná je důležitější ptát se: Co mi tahle zkouška dala? A co bychom si měli říct navzájem dřív, než bude pozdě?