Když zdraví rozděluje rodinu: Příběh jedné večeře

„Tohle přece nemůžeme jíst, mami! Víš, kolik je v tom sádla?“ ozvala se Jana, když jsem položila na stůl voňavý pekáč s vepřovou pečení a knedlíky. V tu chvíli se v kuchyni rozhostilo ticho, které by se dalo krájet. Můj syn Petr, její manžel, jen nervózně poposedl na židli a já cítila, jak mi rudnou tváře.

Nikdy jsem si nemyslela, že by obyčejná večeře mohla způsobit takové drama. Vždyť jsme se na tyhle chvíle těšili celý týden – celá rodina pohromadě, smích, vzpomínky na dětství a tradiční česká jídla, která jsem vařila podle receptů své maminky. Ale od chvíle, kdy si Petr přivedl Janu, všechno bylo jinak. Jana byla jiná – moderní, vzdělaná, vždycky měla připravenou přednášku o tom, co je zdravé a co ne. Pracovala jako nutriční terapeutka v Praze a její pohled na jídlo byl úplně jiný než ten náš.

„Jano, vždyť je to jen jednou za čas,“ snažila jsem se zachránit situaci. „Děti mají rády knedlíky a maso. A Petr to miluje od malička.“

Jana se na mě podívala s úsměvem, ale v očích jí hrála tvrdost. „Já vím, paní Nováková, ale myslím si, že bychom měli myslet na zdraví. Vepřové maso je plné tuku a knedlíky jsou jen prázdné kalorie. Mohli bychom zkusit něco lehčího? Třeba pečenou zeleninu a kuřecí prsa?“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct z vlastní kuchyně. Cítila jsem se ponížená. Vždyť jsem se celý den snažila, abych jim připravila to nejlepší! Moje dcera Klára se na mě podívala s lítostí a tiše zašeptala: „Mami, neber si to tak.“ Ale já už měla slzy na krajíčku.

Petr se konečně odhodlal promluvit: „Jani, mamka si s tím dala práci. Měli bychom být rádi.“

Ale Jana jen zavrtěla hlavou: „Já to prostě nejím. A myslím si, že bychom měli být zodpovědní i kvůli dětem.“

V tu chvíli se do toho vložil můj manžel Milan: „Tak si dej aspoň trochu a neřeš to pořád! Vždyť tě nikdo nenutí sníst celý talíř.“

Jana vstala od stolu: „Promiňte, já si radši udělám něco svého.“

A odešla do kuchyně. Zůstali jsme sedět v trapném tichu. Nikdo nevěděl, co říct. Děti se začaly vrtět a Klára se pokusila odvést pozornost: „Mami, můžeš mi podat okurku?“

Celý večer byl zkažený. Místo smíchu a pohody jsme seděli každý ve svém koutě a přemýšleli, co jsme udělali špatně. Petr šel za Janou do kuchyně a slyšela jsem jejich tlumený rozhovor:

„Jani, nemůžeš být pořád tak přísná. Mamka to myslí dobře.“

„Ale Petře, já nechci, aby naše děti jedly tak nezdravě! Víš přece, kolik je dnes obezity u dětí…“

„Ale jednou za čas to přece neuškodí…“

„To říká každý. A pak jsou všichni nemocní.“

Slyšela jsem v jejich hlasech napětí i lásku. Bylo mi jich líto – i sebe. Chtěla jsem jen udržet naši rodinu pohromadě.

Druhý den mi Petr volal: „Mami, nezlob se na Janu. Ona to myslí dobře.“

„Já vím,“ odpověděla jsem unaveně. „Ale mám pocit, že už sem nepatřím. Že všechno, co jsem dělala celý život, je najednou špatně.“

Petr mlčel. Pak řekl: „To není pravda. Ale musíme najít nějaký kompromis.“

A tak jsme začali hledat cestu zpátky k sobě. Zkusila jsem uvařit lehčí verzi svých jídel – méně tuku, více zeleniny. Jana zase občas přimhouřila oko nad knedlíkem nebo kouskem bábovky.

Ale stejně mám někdy pocit, že už to nikdy nebude jako dřív. Že mezi námi zůstane něco nevyřčeného – boj mezi tradicí a moderním životem.

A tak se ptám sama sebe: Je možné udržet rodinu pohromadě, když každý věří v něco jiného? A co je vlastně důležitější – zdraví, nebo společné chvíle u jednoho stolu?