Když víra nestačí: Příběh jedné matky, která hledala sílu v modlitbě, když její syn odmítal poslouchat

„Matěji, už po páté ti říkám, ať ty kostky uklidíš! Jestli to neuděláš hned, půjdou do popelnice!“ křičela jsem a sama sebe neslyšela. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo až v krku. Matěj seděl uprostřed obýváku, obklopený barevnými kostičkami a autíčky, a díval se na mě s tím svým vzdorovitým pohledem. „Neuklidím! Ty jsi zlá máma!“ vyštěkl a já měla chuť se rozbrečet.

Byl to jeden z těch dnů, kdy je všechno špatně. V práci mi šéfová vynadala za pozdní příchod, protože Matěj ráno nechtěl vstávat. Večer jsem se těšila aspoň na chvíli klidu, ale místo toho mě čekal boj o každou maličkost. Můj muž Petr byl zase na služební cestě, takže jsem na všechno byla sama. V kuchyni bublala polévka, v koupelně se kupilo prádlo a já měla pocit, že se každou chvíli zhroutím.

„Jano, musíš být silná,“ šeptala jsem si pro sebe. Ale kde tu sílu vzít? Vzpomněla jsem si na babičku, která vždycky říkala: „Když už nevíš kudy kam, pomodli se.“ Nikdy jsem nebyla moc věřící, ale teď jsem si sedla na gauč, zavřela oči a v duchu prosila: „Bože, dej mi trpělivost. Dej mi sílu být dobrou mámou.“

Matěj mezitím začal házet kostky po pokoji. Jedna mě trefila do nohy. „To snad není možné!“ vykřikla jsem a slzy mi vyhrkly do očí. „Proč to děláš? Proč mi to děláš?“

„Ty mě nemáš ráda!“ zařval Matěj a rozplakal se taky. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsme oba na dně. Seděla jsem tam, slzy mi tekly po tváři a nevěděla jsem, co dál. V hlavě mi zněla babiččina slova: „Víra tě podrží.“ Ale co když ani víra nestačí?

Telefon zazvonil. Byla to moje máma. „Janičko, slyším tě přes dveře. Co se děje?“ ptala se starostlivě. „Já už nevím,“ vzlykla jsem. „Matěj mě neposlouchá, všechno je špatně.“

„To přejde,“ řekla máma klidně. „Pamatuješ, jak jsi byla malá? Taky jsi vzdorovala. Ale vždycky jsme to zvládly spolu.“

Zavěsila jsem a šla zpátky do pokoje. Matěj seděl v koutě a tiše popotahoval. Sedla jsem si vedle něj a objala ho. „Promiň, že jsem křičela,“ zašeptala jsem. „Já tě mám moc ráda.“

„Já tebe taky,“ zamumlal Matěj a přitulil se ke mně.

Chvíli jsme tam jen tak seděli. Pak jsem řekla: „Víš co? Uklidíme ty kostky spolu. Já ti pomůžu.“

Matěj kývl a začali jsme sbírat hračky do krabice. Nebylo to dokonalé – některé kostky zůstaly pod gaučem a pár autíček skončilo v koši na prádlo – ale zvládli jsme to.

Večer, když Matěj usnul, seděla jsem v kuchyni s hrnkem čaje a přemýšlela o tom všem. Je víra opravdu odpovědí na všechny problémy? Nebo je to jen útěk před realitou? Možná je to spíš o tom najít sílu v sobě – a nebát se požádat o pomoc.

Druhý den ráno mě Matěj překvapil. Když dojedl snídani, sám od sebe začal uklízet hračky. Podívala jsem se na něj a usmála se. Možná ta modlitba přece jen pomohla – nebo možná pomohlo to objetí.

Když Petr večer přijel domů, vyprávěla jsem mu všechno od začátku do konce. Poslouchal mě mlčky a pak mě pevně objal. „Jsi skvělá máma,“ řekl tiše.

A já si uvědomila, že i když někdy selhávám, dělám to nejlepší, co umím.

Možná bychom si měli častěji připomínat, že i rodiče mají právo být unavení a zoufalí – a že někdy stačí jen obejmout své dítě a říct mu, že ho máme rádi.

Co myslíte vy? Pomáhá vám víra v těžkých chvílích? Nebo hledáte sílu jinde?