Když vás vlastní tchyně zničí: Příběh o podezření, lži a boji za rodinu

„Tohle dítě si nezasloužíš! Já to nenechám být, Lucie!“ křičela na mě Jana, moje tchyně, zatímco jsem stála v kuchyni a třásly se mi ruce. Malý Matýsek si v obýváku stavěl věž z kostek a já cítila, jak se mi hroutí svět. Bylo pondělí odpoledne, venku pršelo a já měla pocit, že se dusím.

Jana nikdy nechtěla, abych byla součástí jejich rodiny. Od prvního setkání mi dávala najevo, že nejsem dost dobrá pro jejího syna Tomáše. Pamatuju si ten první společný oběd u nich doma v Berouně. Ještě jsem ani nedosedla a už se mě ptala: „A kolik jsi měla před Tomášem chlapů? A co drogy? Vždyť dneska je to samý feťák.“ Tehdy jsem se jen zasmála, ale v očích jsem jí viděla pohrdání.

S Tomášem jsme byli spolu tři roky, když se nám narodil Matýsek. Byla jsem šťastná, i když Tomáš pracoval dlouhé směny v nemocnici a já byla často sama. Jana začala chodit častěji na návštěvy – prý aby pomohla. Ve skutečnosti ale jen kontrolovala, jestli mám doma uklizeno, jestli Matýsek nemá špinavé ponožky nebo jestli náhodou nejsem „moc unavená“.

Jednoho dne přišla neohlášeně. Seděla jsem na gauči, Matýsek spal a já si dovolila dát si kafe a pustit si tichou hudbu. Jana vtrhla dovnitř, rozhlédla se a řekla: „To je teda pořádek! A ty vypadáš nějak divně. Nejsi nemocná? Nebo jsi něco brala?“ Zasmála jsem se tomu, ale v hlavě mi zůstalo varování.

Začala jsem si všímat, že Tomáš je doma čím dál víc nervózní. Jednou večer, když jsme uspávali Matýska, mi řekl: „Máma říká, že jsi poslední dobou nějaká mimo. Že prý jsi byla vždycky taková veselá a teď jsi podrážděná.“ Podívala jsem se na něj a chtěla mu říct pravdu – že jeho matka mě ničí. Ale místo toho jsem jen polkla slzy.

O týden později mi zazvonil telefon. „Dobrý den, tady sociální pracovnice Novotná. Dostali jsme anonymní oznámení ohledně možného zanedbávání péče o vaše dítě a podezření na užívání návykových látek.“ V tu chvíli se mi podlomila kolena. Věděla jsem přesně, kdo za tím stojí.

Sociálka přišla druhý den. Prohlédly byt, ptaly se mě na všechno možné – jak často Matýsek jí, kdy chodí spát, jestli mám podporu od rodiny. Byla jsem v šoku a cítila se ponížená. Když odešly, rozbrečela jsem se tak, že mě musela utěšovat sousedka paní Dvořáková.

Tomáš přišel domů pozdě večer. „Co se stalo?“ ptal se vyděšeně. „Byla tu sociálka,“ řekla jsem tiše. „Někdo mě nahlásil kvůli drogám.“ Tomáš zbledl. „To snad ne…“

Další den jsem šla za Janou. Seděla v kuchyni a loupala brambory. „Proč to děláte?“ zeptala jsem se jí přímo do očí. „Já? Já jen chráním svého vnuka! Ty nejsi normální matka! Pořád jsi unavená, máš kruhy pod očima… To není normální!“ Její hlas byl ledový.

„Jano, já nejsem feťačka! Jenom jsem unavená matka na mateřské! Proč mi to děláte?“

„Protože tě nikdy nebudu považovat za rodinu,“ řekla tiše.

Začala jsem mít strach vycházet ven. Lidé na mě koukali jinak – někdo něco slyšel, někdo něco řekl… V malém městě se všechno rychle rozkecá. Moje máma mi volala každý den: „Luci, drž se! My víme, jaká jsi.“ Ale já už sama nevěděla, kdo vlastně jsem.

Sociálka nakonec zjistila, že je vše v pořádku. Ale stín podezření zůstal. Tomáš byl rozpolcený mezi mnou a matkou. Jednou večer jsme se pohádali tak, že odešel spát do obýváku.

„Tohle už nemůžu vydržet,“ řekla jsem mu ráno. „Buď stojíš za mnou, nebo za svojí matkou.“

Mlčel dlouho. Pak řekl: „Já tě miluju, ale ona je moje máma…“

V tu chvíli jsem pochopila, že některé rány nezacelí ani čas.

Dnes je to rok od té doby. S Tomášem jsme spolu zůstali – kvůli Matýskovi i kvůli sobě. Jana už k nám nechodí tak často. Ale pokaždé když slyším zvonek u dveří, sevře se mi žaludek.

Někdy si říkám: Co byste dělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit někomu, kdo vás chtěl připravit o dítě? A jak dlouho může člověk žít ve stínu cizí nenávisti?