Když vám tchyně přinese kýbl přerostlých okurek: Léto ve stínu rodinných srovnání

„Tohle je pro tebe, Aleno,“ řekla tchyně a postavila mi před dveře těžký kýbl plný přerostlých, pokroucených okurek. Její hlas byl neutrální, ale v očích jí pobaveně jiskřilo. O pár kroků dál stála Martina, moje švagrová, a v rukou držela úhledný košík s malými, dokonalými okurčičkami – přesně těmi, které se hodí na zavařování. „A pro tebe, Martino, to nejlepší na zimní salát,“ dodala tchyně a usmála se na ni tak vřele, až mě bodlo u srdce.

Zůstala jsem stát ve dveřích, kýbl v jedné ruce, v druhé utěrku. Pot mi stékal po zádech a v hlavě mi hučelo. „Děkuju,“ vypravila jsem ze sebe tiše, ale v duchu jsem křičela. Proč zase já? Proč vždycky dostanu to horší? Vždyť jsem se snažila – pekla jsem koláče, pomáhala na zahradě, starala se o děti. Ale Martina… Martina je vždycky ta lepší. Ta, kterou tchyně obdivuje, chválí a objímá.

„Aleno, ty jsi tak šikovná, určitě z toho něco vykouzlíš,“ řekla tchyně ještě přes rameno a už byla pryč. Martina se na mě omluvně podívala. „Chceš si vyměnit?“ nabídla tiše. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to je v pořádku.“ Ale nebylo.

Zavřela jsem dveře a kýbl postavila do kouta kuchyně. Děti běhaly po bytě a křičely, manžel Petr seděl u počítače a tvářil se, že nic neslyší. „Co to je?“ zeptal se nakonec, když si všiml mého výrazu. „Okurky od mámy,“ odpověděla jsem stroze. „Martina dostala malé na zavařování.“

Petr pokrčil rameny. „No tak uděláš salát nebo lečo…“

„To není o okurkách!“ vybuchla jsem. „Vždycky mě srovnává s Martinou! Nikdy nejsem dost dobrá!“

Petr si povzdechl. „To si jenom myslíš… Máma to tak nemyslí.“

Ale já věděla své. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle – když Martina dostala nový svetr k Vánocům a já jen ponožky, když jí tchyně pomáhala s dětmi a mně jen radila, co dělám špatně. Každý úsměv, každé gesto – všechno bylo jako malý hřebíček do mého sebevědomí.

Celý večer jsem chodila kolem kýblu jako kolem horké kaše. Děti chtěly večeři, Petr chtěl klid a já chtěla jen jediné – necítit se méněcenná. Nakonec jsem vzala nůž a začala okurky krájet. Byly tvrdé, semena velká, dužina vodnatá. Přesto jsem je nakrájela na kostky a dala vařit lečo. Slzy mi stékaly po tvářích – ani nevím jestli od cibule nebo od bolesti uvnitř.

Druhý den jsme měli rodinný oběd u tchyně. Martina přinesla sklenici krásně naložených okurek, já misku leča. Tchyně ochutnala obojí a pochválila Martinu: „To je výborné! Přesně takové jsme dělávali doma.“ Pak ochutnala moje lečo a jen přikývla: „No… aspoň se to nespláchlo do kanálu.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Petr mě pod stolem chytil za ruku, ale já ji vytrhla. Po obědě jsem šla ven na zahradu a sedla si pod starou jabloň. Slunce pálilo do očí a já měla chuť utéct někam daleko – kde mě nikdo nebude srovnávat, kde budu prostě jen já.

Za chvíli si ke mně přisedla Martina. „Víš… taky mě to někdy štve,“ řekla tiše. Překvapeně jsem se na ni podívala.

„Myslíš si, že mě má radši,“ pokračovala, „ale ona mě pořád komanduje – jak mám vychovávat děti, jak mám vařit… Někdy bych radši byla neviditelná.“

Mlčely jsme spolu dlouho. Pak jsme se rozesmály – poprvé za celé léto upřímně a společně.

Večer doma jsem seděla u stolu a dívala se na prázdný kýbl od okurek. Najednou mi došlo, že možná nejde o to být nejlepší v očích tchyně nebo kohokoliv jiného. Možná jde o to být nejlepší sama pro sebe – i kdybych měla vařit lečo z přerostlých okurek.

A tak se ptám: Kolik z nás žije ve stínu rodinných srovnání? A kdy konečně začneme věřit sami sobě víc než cizím očekáváním?