Když učitelka přehlédla volání mého syna o pomoc: Příběh otce, který musel bojovat za pravdu

„Tati, prosím, už nemůžu…“ Matějův hlas byl slabý, sotva slyšitelný, když jsem ho ráno vyprovázel ke dveřím. Všiml jsem si, že je bledý, ale tvrdil, že je to jen únava. „Zvládnu to, neboj,“ usmál se na mě, i když jeho oči prozrazovaly opak. Kdybych tehdy tušil, co se stane, nikdy bych ho do školy neposlal.

Telefon zazvonil v půl jedenácté. „Dobrý den, tady Základní škola Na Výsluní. Váš syn Matěj zkolaboval ve třídě a udeřil se do hlavy. Sanitka je na cestě.“ V tu chvíli mi srdce spadlo až do žaludku. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Matěj trpí od dětství slabostí na omdlévání, vždycky jsem ho učil, jak si má sednout, když cítí, že to na něj jde. Proč to tentokrát neudělal?

V nemocnici jsem ho našel s obvazem na čele a slzami v očích. „Tati, já jsem jí to říkal… říkal jsem paní učitelce, že mi je špatně. Ona mi řekla, ať si nesedám, že přeháním a že mám vydržet do konce hodiny.“ Matěj se rozplakal a já s ním. V tu chvíli jsem cítil směs bezmoci a vzteku, jakou jsem nikdy předtím nezažil.

Když jsme se vrátili domů, v hlavě mi vířily otázky. Jak je možné, že učitelka ignorovala jeho prosby? Vždyť věděla o jeho zdravotním stavu! Manželka Jana se snažila Matěje uklidnit, ale já jsem v sobě dusil hněv. „Tohle nenechám jen tak,“ řekl jsem jí tiše.

Druhý den jsem šel do školy. Ředitelka, paní Novotná, mě přijala v kanceláři. „Pane Dvořáku, je mi to moc líto, ale paní učitelka tvrdí, že Matěj nevypadal nijak špatně. Prý často říká, že mu není dobře, a ona to tentokrát vyhodnotila jako snahu vyhnout se písemce.“

„A to je důvod riskovat jeho zdraví?“ vybuchl jsem. „Víte, že má lékařskou zprávu, že má sklony k omdlévání? Proč jste to neřešili?“

Ředitelka pokrčila rameny. „Paní učitelka má třicet dětí ve třídě, někdy je těžké rozlišit, kdo to myslí vážně.“

„Ale tady šlo o život!“ křičel jsem. „Můj syn mohl dopadnout mnohem hůř!“

Z kanceláře jsem odcházel s pocitem, že jsem narazil na zeď. Doma jsem seděl u stolu a přemýšlel, co dál. Jana mě pohladila po ruce. „Musíme to řešit. Nejen kvůli Matějovi, ale i kvůli ostatním dětem.“

Začal jsem psát stížnost na školu i na učitelku. Sepsal jsem všechny detaily – Matějovy zdravotní záznamy, jeho opakované prosby o pomoc, svědectví spolužáků. Někteří rodiče mi volali a svěřovali se, že jejich děti mají podobné zkušenosti. „Paní učitelka je přísná, někdy až necitlivá,“ řekla mi maminka jedné spolužačky. „Moje dcera se bojí jí říct, když jí není dobře.“

Vše jsem poslal na školský úřad. Čekání bylo nekonečné. Mezitím Matěj odmítal chodit do školy. Každé ráno ho bolelo břicho, měl noční můry. „Tati, co když se to stane znovu?“ ptal se mě se slzami v očích.

S Janou jsme zvažovali změnu školy. Ale proč by měl Matěj utíkat? Proč by měl nést následky za chybu dospělých? Rozhodli jsme se bojovat dál.

Jednoho dne mi zavolali ze školského úřadu. „Pane Dvořáku, vaše stížnost byla prošetřena. Bylo zjištěno pochybení ze strany učitelky. Škola přijme opatření a paní učitelka bude přeřazena na jinou pozici.“

Cítil jsem úlevu, ale i smutek. Proč to muselo dojít tak daleko? Proč musí děti bojovat za to, aby jim dospělí věřili? Matěj se pomalu začal vracet do normálu, ale jizva na jeho duši zůstala.

Jednoho večera jsme seděli spolu v kuchyni. „Tati, myslíš, že už mi budou věřit?“ zeptal se tiše.

Podíval jsem se na něj a v očích mě pálily slzy. „Doufám, Matěji. Ale vím jistě, že už nikdy nedovolím, aby tě někdo přehlížel.“

A tak se ptám vás ostatních rodičů: Kolikrát jsme přehlédli volání našich dětí o pomoc? A kolikrát jsme měli odvahu za ně bojovat až do konce?