Když ticho křičí: Annin boj o nový začátek

„Kde je táta?“ zeptala se mě Adélka, když jsem v kuchyni třásla rukama nad hrnkem studené kávy. Její oči byly velké a plné obav, které by pětileté dítě nikdy nemělo znát. „Nevím, zlatíčko,“ odpověděla jsem tiše a cítila, jak se mi hroutí svět pod nohama. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už třetí den nevím, kde je můj manžel Petr. Nezvedal telefon, nevracel se domů, nikdo z jeho přátel o něm nic nevěděl.

Všechno se změnilo během jediné noci. Ještě večer jsme se hádali kvůli penězům – Petr přišel o práci v továrně a já dělala na poloviční úvazek v místní knihovně. „To zvládneme,“ říkala jsem mu, ale on jen mlčel a díval se do stolu. Ráno už nebyl doma. Na stole ležel jen lístek: „Promiň.“

První dny jsem byla jako v mlze. Sousedka paní Novotná mi nosila polévku a šeptala: „To bude dobrý, Aničko.“ Ale já jsem jí nevěřila. Všichni kolem mě šeptali, že Petr určitě utekl za jinou, nebo že se zadlužil a teď se někde skrývá. Já jsem jen seděla v kuchyni a snažila se nezhroutit před dětmi.

Jednou večer, když už děti spaly, jsem seděla na balkoně a dívala se na prázdnou ulici. V hlavě mi hučelo: Proč právě já? Co jsem udělala špatně? Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme s Petrem plánovali budoucnost – vlastní domek za městem, dovolenou u Máchova jezera, klidné stáří. Teď mi zbyly jen dluhy a strach.

Začaly chodit upomínky. Nájemné, elektřina, splátky za auto. Volala jsem do práce, jestli bych mohla dostat víc hodin, ale knihovna šetřila a místo toho mi nabídli jen úklid po zavírací době. Přijala jsem to. Každý večer jsem myla podlahy mezi regály plnými knih a snažila se nemyslet na to, že můj život se smrskl na přežívání.

Jednou mě v knihovně zastavila paní učitelka ze školy mého syna Tomáše. „Paní Malá, Tomáš je poslední dobou smutný. Nechcete si promluvit?“ Chtěla jsem jí říct pravdu – že doma brečíme všichni – ale místo toho jsem jen přikývla a slíbila, že s Tomášem promluvím.

Doma jsme seděli u stolu a Tomáš mlčel. „Chybí ti táta?“ zeptala jsem se opatrně. Přikývl a rozplakal se. Objala jsem ho a poprvé od Petrova zmizení jsem brečela s ním.

Začala jsem hledat pomoc. Volala jsem na úřad práce, kde mi nabídli rekvalifikační kurz na účetní. „Nebude to lehké,“ řekla mi úřednice s unaveným pohledem. „Ale když vydržíte, můžete najít lepší práci.“ Přihlásila jsem se.

Kurz byl těžký – večer jsem se učila účetnictví, přes den pracovala v knihovně a starala se o děti. Někdy jsem měla pocit, že už nemůžu dál. Ale pokaždé, když jsem chtěla všechno vzdát, vzpomněla jsem si na Adélku a Tomáše. Nemohla jsem je zklamat.

Jednoho dne mi zavolala tchyně: „Aničko, Petr se ozval?“ Její hlas byl tvrdý a chladný. „Nevím, kde je,“ odpověděla jsem popravdě. „Myslíš, že se vrátí?“ zeptala se tišeji. Mlčela jsem. Už jsem nevěřila.

Po půl roce přišel dopis od Petra – krátký, bez adresy. Psal jen: „Omlouvám se za všechno. Nejsem schopen být tím mužem, kterého potřebujete.“ Dopis jsem schovala do šuplíku a rozhodla se jít dál.

Kurz jsem dokončila s vyznamenáním a dostala nabídku na práci v malé účetní firmě v centru města. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mám budoucnost ve svých rukou.

Jednoho večera jsme s dětmi seděli u stolu a jedli palačinky – Adélka je měla celé od marmelády a Tomáš vyprávěl vtipy ze školy. Smála jsem se s nimi a uvědomila si, že jsme to zvládli.

Někdy večer stále poslouchám ticho v bytě a přemýšlím: Proč muselo přijít tolik bolesti? Ale možná právě díky ní teď slyším svůj vlastní hlas jasněji než kdy dřív.

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec po takové ztrátě znovu věřit lidem – nebo aspoň sama sobě?