Když tchyně zůstane sama: Příběh o jedné domácnosti, kde se láska a výčitky střetávají

„Můžu tu zůstat aspoň na pár dní?“ Její hlas byl tichý, ale v očích měla zoufalství, které jsem u paní Novotné nikdy předtím neviděla. Stála na našem prahu, promoklá, s kufrem v jedné ruce a igelitkou v druhé. Petr, můj muž, už byl na cestě ke dveřím, aby ji objal. Já jen stála a cítila, jak se mi v hrudi svírá něco těžkého.

Bylo to teprve měsíc, co pan Novotný zemřel na infarkt. Všichni jsme byli v šoku, ale zatímco Petr truchlil tiše, jeho matka se začala propadat do temnoty samoty. První týdny jsme ji navštěvovali každý druhý den, nosili jí jídlo, pomáhali s úřady. Ale teď tu stála s očima plnýma slz a já věděla, že tohle není jen na pár dní.

„Samozřejmě, mami,“ řekl Petr bez zaváhání. „Zůstaň tu, jak dlouho budeš potřebovat.“

A tak začalo naše nové soužití. První dny jsem se snažila být chápavá. Vařila jsem její oblíbené polévky, nabízela čaj, poslouchala její vzpomínky na manžela. Ale brzy se začaly objevovat první trhliny. Paní Novotná byla najednou všude – v kuchyni, kde přerovnala všechny hrnce podle svého systému; v obýváku, kde přepínala televizi na pořady, které jsem nesnášela; v ložnici, kde si stěžovala na hluk z ulice.

Jednoho večera jsem si dovolila připravit k večeři těstoviny s pestem. „Tohle by František nikdy nejedl,“ řekla s povzdechem a odsunula talíř stranou. Petr se na mě omluvně podíval a já cítila, jak mi rudnou tváře. „Mami, to je moderní jídlo…“ začal Petr, ale ona ho přerušila: „Já už jsem stará na tyhle novoty.“

Bylo jí padesát pět. Mně připadala mladší než moje vlastní máma. Ale od smrti manžela se změnila – začala si stěžovat na bolesti zad, hlavy i kloubů. Každý den vyprávěla o tom, jak je jí špatně a jak je sama. Petr jí nosil čaj do postele a já jsem se snažila nebýt žárlivá na jeho pozornost.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor v kuchyni:

„Petře, já už to sama nezvládnu. Všechno mi připomíná tátu…“

„Mami, jsme tu pro tebe. Ruby tě má taky ráda.“

„Ona se mnou moc nemluví…“

Zamrazilo mě. Byla to pravda? Nebo jen hledala důvod, proč zůstat? Začala jsem si všímat, že když je Petr doma, paní Novotná je slabá a potřebuje pomoc. Když jsme byly samy, najednou zvládla vytřít podlahu i pověsit záclony.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela ji telefonovat s kamarádkou:

„No jo, Ruby je hodná holka, ale víš jak… Dneska už mladí nemají úctu ke starším. Musím jim všechno připomínat.“

Zatnula jsem zuby a šla do ložnice. Byla jsem naštvaná i smutná zároveň. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě.

Začaly hádky s Petrem. On tvrdil, že jeho máma potřebuje čas a lásku. Já mu vyčítala, že mě staví na druhou kolej. „Vždyť ona není bezmocná! Jenom nechce být sama!“ křičela jsem jednou v noci.

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Kdyby to byla tvoje máma, taky bys ji nenechala samotnou.“

Možná měl pravdu. Ale proč mám pocit, že mě jeho máma testuje? Že čeká na chybu? Každý den jsem byla nervóznější a unavenější.

Jednoho rána jsem našla paní Novotnou v kuchyni s Petrovým starým albem fotek.

„Podívej se na tohle,“ ukazovala mu fotku z jeho maturitního plesu. „To byla doba… Teď už nemám nikoho.“

„Mami, máš nás,“ řekl Petr tiše.

Já stála ve dveřích a přemýšlela: Co když nikdy nebude stačit naše snaha? Co když nikdy nebude chtít odejít?

Začala jsem chodit domů později a trávila víc času v práci. Jednou večer mi kolegyně Jana řekla: „Víš co? Moje tchyně byla stejná. Nakonec jsme museli nastavit pravidla.“

Ale jak nastavit pravidla někomu, kdo je zlomený žalem? Komu všichni říkají: „Chudinka paní Novotná…“?

Jednoho večera jsem to nevydržela a řekla Petrovi: „Musíme si promluvit všichni tři. Takhle to dál nejde.“

Sešli jsme se u stolu. Paní Novotná měla sklopené oči.

„Paní Novotná,“ začala jsem opatrně, „víme, že to pro vás není lehké. Ale i my potřebujeme svůj prostor.“

Petr mě chytil za ruku.

„Mami, nechceme tě vyhánět… Ale musíme najít řešení.“

Chvíli bylo ticho.

„Já vím,“ řekla nakonec tiše. „Jen… já už nevím, jak žít sama.“

A tehdy mi došlo, že nejde jen o pohodlí nebo pozornost. Že strach ze samoty může být silnější než bolest zad nebo hlavy.

Od té doby jsme začali hledat kompromisy – paní Novotná začala chodit do klubu seniorů, my jsme si vyhradili večery jen pro sebe. Není to dokonalé, ale je to lepší.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Kde je hranice mezi pomocí a obětí? A kdy už je čas říct dost – i když to bolí?