Když tchyně zklame: Příběh jedné nečekané soboty
„Mami, prosím tě, nemohla bys nám v sobotu pohlídat děti? Mám tu pracovní schůzku a Petr slíbil, že mi pomůže s přípravou. Opravdu bych to potřebovala.“
Ticho na druhém konci telefonu bylo delší, než jsem čekala. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že pro Janu, mou tchyni, jsou vnoučata vším. Nebo jsem si to aspoň myslela.
„No, víš, Hanko… já už jsem si na sobotu něco naplánovala. S Maruškou jdeme do divadla a pak máme sraz s holkama z gymplu. To se mi fakt nehodí,“ odpověděla nakonec.
Zůstala jsem stát v kuchyni s telefonem v ruce a nevěřícně zírala do prázdna. Děti za mnou v obýváku stavěly bunkr z dek a polštářů a těšily se, že přijde babička. Vždycky jim přinese domácí bábovku a povídá jim pohádky o tom, jak byl jejich táta malý rošťák.
Petr vešel do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem položila telefon. „Tak co? Přijde?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Ne. Má jiné plány,“ odpověděla jsem suše.
Petr se zamračil. „No jo, máma má taky svůj život, Hani.“
„To chápu,“ vybuchla jsem, „ale kdykoliv ona něco potřebuje – opravit pračku, odvést na úřad, posekat zahradu – jsi tam první! Ale když my potřebujeme pomoct, najednou to nejde!“
Petr se stáhl do sebe. „To není fér. Víš, že od té doby, co táta umřel, je na všechno sama.“
„A já nejsem?“ vyhrkla jsem. „Ty jsi pořád u ní! Kdo je tady se mnou a s dětmi? Kdo mě podrží, když mám pocit, že už nemůžu dál?“
Děti mezitím přišly do kuchyně. „Mami, kdy přijde babička?“ ptala se Anička s očima plnýma očekávání.
Polkla jsem slzy a snažila se usmát. „Dneska to bohužel nepůjde, zlatíčko. Babička má jiné plány.“
Viděla jsem, jak se Aniččina tvář propadla z radosti do zklamání. Honzík začal natahovat a já měla chuť křičet.
Celý den jsem byla jako na trní. Petr byl zamlklý a já měla pocit, že jsme každý na jiné planetě. Večer jsme seděli u stolu a mlčky jedli večeři.
Najednou Petr promluvil: „Možná bych měl mámě říct, že už nemůžu být pořád jen její opora. Že mám taky svou rodinu.“
Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu jsem v jeho očích viděla pochybnosti. „To by bylo fér. Ale bojím se, že to neuděláš.“
Petr sklopil hlavu. „Nevím… Ona je prostě… Po tátovi…“
„A co já?“ skočila jsem mu do řeči. „Já tě taky potřebuju! Děti tě potřebují! Nemůžeš být pořád rozkročený mezi dvěma světy.“
Noc byla dlouhá a bezesná. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, kde jsme udělali chybu. Vzpomínala jsem na začátky s Petrem – jak jsme byli nerozluční, jak jsme si slibovali, že budeme vždycky stát při sobě.
Ráno jsem našla Aničku sedět u okna s plyšovým medvědem v náručí. „Mami, myslíš, že babička už nás nemá ráda?“
Zlomilo mi to srdce. Přisedla jsem si k ní a objala ji. „Babička tě má moc ráda. Jen někdy dospělí dělají věci, kterým děti nerozumí.“
Ten den Petr odjel za mámou. Vrátil se až večer. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.
„Mluvil jsem s ní,“ začal tiše. „Řekl jsem jí, že už to takhle dál nejde. Že mám rodinu a musím být víc doma.“
Podívala jsem se na něj – poprvé po dlouhé době s nadějí.
„A co ona?“ zeptala jsem se.
„Byla smutná… ale myslím, že to pochopila.“
Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu.
Ale někde uvnitř mě hlodá otázka: Kde je ta hranice mezi pomocí rodičům a vlastní rodinou? A proč je tak těžké ji najít?