Když tchyně žádá nemožné: Příběh jedné české štědrovečerní večeře

„Marie, letos ten kapr prostě musí být! A tentokrát pořádně, žádné experimenty!“ Stanislava stála v kuchyni s rukama v bok, její hlas zněl ostřeji než nůž na krájení cibule. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. V hlavě mi běžely vzpomínky na loňské Vánoce, kdy jsem se snažila udělat všechno podle jejího receptu – a stejně to skončilo fiaskem. Kapr byl suchý, bramborový salát přesolený a Stanislava se celý večer tvářila, jako bych jí zničila dětství.

„Mami, letos bychom mohli zkusit něco jiného. Co třeba lososa? Nebo vegetariánskou variantu?“ snažil se mě podpořit můj manžel Petr, ale jeho hlas zněl nejistě. Stanislava ho sjela pohledem: „Tohle je česká rodina! Na Štědrý den se jí kapr a bramborový salát. Jestli to Marie nezvládne, tak nevím, proč jsme ji vůbec přijali do rodiny.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v očích derou slzy. Vždycky jsem chtěla být dobrou snachou, ale nikdy jsem nebyla dost dobrá. Všechno, co jsem udělala, bylo špatně. A letos jsem už neměla sílu. „Promiňte, ale letos kapra dělat nebudu,“ řekla jsem tiše, ale pevně. V kuchyni zavládlo ticho, které by se dalo krájet.

Stanislava se otočila na Petra: „Vidíš to? Tohle je ta tvoje moderní žena! Ani kapra neumí upéct! Kde jsme to skončili?“

Petr se na mě podíval omluvně, ale nic neřekl. Cítila jsem se sama. Děti seděly v obýváku a hrály si s legem, netušíc, že jejich máma právě bojuje o kousek sebeúcty.

Večer byl dusný. Stanislava trucovala v ložnici pro hosty a Petr chodil po bytě jako tělo bez duše. Já seděla v kuchyni a přemýšlela, jestli jsem udělala správně. Vždyť jde jen o kapra… nebo ne?

Druhý den ráno přišla Stanislava do kuchyně a beze slova začala připravovat těsto na vánočku. „Můžu ti pomoct?“ zeptala jsem se opatrně. „Radši ne,“ odsekla. „Aspoň vánočka bude jedlá.“

Petr se snažil situaci zachránit: „Mami, Marie to myslí dobře. Chce jen zkusit něco nového.“

„Novoty! Všude samé novoty! Za nás se takové věci nedělaly. My jsme drželi tradice!“ rozčilovala se Stanislava.

Celý den byl napjatý. Děti byly nervózní, Petr mlčel a já měla pocit, že bych nejradši zmizela. Večer jsem si sedla na balkon s hrnkem čaje a dívala se na zasněžené střechy paneláků v našem sídlišti na Jižním Městě. Přemýšlela jsem o svých rodičích – u nás doma byly Vánoce vždycky klidné, i když jsme neměli moc peněz. Maminka zpívala koledy a táta vyřezával dřevěné ozdoby.

Najednou se ke mně připojil Petr. „Mrzí mě to,“ řekl tiše. „Ale já už to takhle dál nechci. Pořád se snažíme zavděčit mámě a zapomínáme na sebe.“

Podívala jsem se mu do očí: „A co když už nikdy nebudu dost dobrá?“

Petr mě objal: „Jsi ta nejlepší máma a manželka. A jestli máma nechce pochopit, že časy se mění… tak je to její problém.“

Na Štědrý den jsme nakonec udělali lososa s bylinkami a lehký bramborový salát bez majonézy. Děti byly nadšené a Petr mi pomáhal v kuchyni. Stanislava seděla u stolu s kamennou tváří a odmítala jíst.

Po večeři jsem jí nabídla kousek vánočky. Mlčky si ho vzala a pak tiše řekla: „Možná jsem byla moc tvrdá… Ale víš, Marie, já jen chtěla, aby to bylo jako dřív.“

Podívala jsem se na ni: „Ale my nejsme jako dřív. Jsme teď a tady – a chceme být šťastní.“

Stanislava dlouho mlčela. Pak jen kývla hlavou a odešla do svého pokoje.

Seděla jsem u stolu s Petrem a dětmi a cítila zvláštní směs úlevy a smutku. Možná jsme něco ztratili… ale možná jsme i něco získali.

A tak se ptám: Je správné držet tradice za každou cenu? Nebo je důležitější najít vlastní cestu ke štěstí? Co byste udělali vy?