Když tchyně vstoupí do života: Příběh jedné domácnosti

„To už zase vaříš tu instantní polévku? Myslela jsem, že Petr má rád pořádné jídlo,“ ozvalo se za mými zády, sotva jsem položila hrnec na plotnu. Ztuhla jsem. Bylo to poprvé, co mi to řekla nahlas, ale v jejím pohledu jsem to četla už týdny. Tchyně, paní Marie, se k nám nastěhovala před měsícem, když jí v paneláku nad Vltavou začali opravovat stoupačky. Prý jen na pár týdnů. Ale už teď jsem věděla, že to nebude tak jednoduché.

Petr seděl u stolu a tvářil se, že nic neslyší. Věděl, jak mě to bolí, ale nikdy se nepostavil mezi nás. „Mami, Jana má dneska hodně práce, proto je ta polévka,“ zkusil to tiše. Marie jen mávla rukou. „Práce, práce… Za nás jsme zvládali všechno. Děti, domácnost, zaměstnání. A ještě jsme měli napečeno.“

Zavřela jsem oči a snažila se nevybuchnout. V hlavě mi běžely všechny ty dny, kdy jsem se snažila být dobrou manželkou, pracovat na plný úvazek v kanceláři na Smíchově a ještě udržet malý byt v čistotě. Ale od chvíle, kdy Marie překročila práh našeho bytu, jako by všechno moje úsilí bylo málo.

Začalo to nenápadně. „Janičko, nechceš pomoct s prádlem?“ „Janičko, já bych ty záclony prala častěji.“ „Janičko, Petr má rád jinak ustlanou postel.“ Každý den malá poznámka, každý den drobná kritika. Nejhorší bylo, že Petr mlčel. Večer jsme si lehli do postele a já čekala, že něco řekne. Místo toho se otočil na bok a usnul.

Jednou večer jsem už nevydržela a rozplakala se v koupelně. Slyšela jsem za dveřmi Mariin hlas: „Ona je nějaká přecitlivělá, nemyslíš?“ Petr jen zamumlal něco nesrozumitelného.

Začala jsem chodit domů později. Zůstávala jsem v práci déle, jen abych nemusela poslouchat další rady o tom, jak správně utírat prach nebo jak by měla vypadat pořádná večeře pro muže. Jednou jsem přišla domů a našla Marii, jak přerovnává moje oblečení ve skříni. „Jen ti to tu trochu srovnám,“ usmála se sladce. V tu chvíli jsem měla chuť křičet.

Víkendy byly nejhorší. Marie vstávala v šest ráno a začala uklízet celý byt. Vysávala pod postelí, leštila okna, vařila svíčkovou. Petr byl nadšený – jeho oblíbené jídlo a byt vonící čistotou. Já se cítila jako host ve vlastním domově.

Jednoho dne jsem přišla domů a slyšela Marii mluvit s Petrem v kuchyni: „Víš, Petře, já nevím, jestli je Jana ta pravá pro tebe. Ty potřebuješ ženu, která se o tebe postará.“ Zůstala jsem stát za dveřmi a srdce mi bušilo až v krku. Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Mami, já Janu miluju.“

To mě na chvíli uklidnilo. Ale další dny byly ještě horší. Marie začala volat své kamarádky a stěžovala si na mě do telefonu tak hlasitě, že jsem to slyšela i v ložnici: „Ona neumí ani pořádně vařit! A jak málo pere! Chudák můj syn.“

Jednoho večera jsem už nevydržela a vybuchla: „Paní Marie, já už to takhle dál nezvládnu! Je to můj domov a já mám pocit, že tu nemám místo!“ Marie se na mě podívala s ledovým klidem: „Tak si najděte větší byt nebo si najděte čas na rodinu.“

Petr stál mezi námi a nevěděl, co říct. Nakonec odešel z kuchyně a nechal nás tam samotné. Seděla jsem u stolu a brečela. Marie si sedla naproti mně a řekla tiše: „Já vím, že to pro tebe není lehké. Ale Petr je můj jediný syn.“

Dny plynuly a napětí rostlo. Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Bylo mi 32 let a měla jsem pocit, že můj život ovládá někdo jiný. Jednou večer jsem sbalila pár věcí a odešla k sestře do Modřan.

Petr mi volal až druhý den: „Jano, vrať se prosím domů.“

„Dokud tam bude tvoje maminka a ty nebudeš stát za mnou, nemůžu,“ odpověděla jsem.

Po týdnu mi Petr napsal zprávu: „Maminka odjela zpátky domů. Chci tě zpátky.“

Vrátila jsem se – ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Pořád slyším Mariiny poznámky v hlavě pokaždé, když vařím nebo uklízím.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi láskou k partnerovi a respektem k sobě samé? Máte někdo podobnou zkušenost? Jak jste ji zvládli?