Když štěstí bolí: Příběh jednoho českého výherce a jeho rodiny

„Tati, ty jsi to opravdu prodal? Ten los za sedmdesát milionů?“ křičela na mě dcera Lenka hned mezi dveřmi, ještě než jsem stihl sundat kabát. V ruce jsem svíral obálku s šekem na jeden a půl milionu korun – odměna za to, že právě v mém malém krámku na kraji Pardubic padla historicky nejvyšší výhra v české loterii. Všechno se to seběhlo tak rychle. Jeden den prodávám rohlíky a mléko, druhý den mi před obchodem stojí novináři a sousedi mi závidí i ten starý Favorit.

„Lenko, prosím tě, uklidni se. To není moje výhra. Já jen prodal ten los, dostal jsem odměnu od Sazky. Ale víš, co to znamená? Že bychom mohli konečně splatit tu hypotéku na váš byt…“ začal jsem opatrně, ale Lenka mě přerušila: „A co my ostatní? Myslíš i na nás? Vždyť máš dvanáct vnoučat! Každý něco potřebuje.“

V tu chvíli jsem si uvědomil, jak těžké je být spravedlivý. Můj syn Petr už mi psal SMSku, že by potřeboval peníze na rozjezd firmy. Nejmladší dcera Jana zase brečela do telefonu, že jí manžel opustil a ona neví, jak zaplatí školku pro malou Aničku. A moje žena Marie? Ta se mnou už týden nemluví, protože jsem jí neřekl hned první den, kolik peněz vlastně máme.

V noci jsem nemohl spát. Převaloval jsem se v posteli a slyšel tikot hodin. V hlavě mi běžely všechny ty rozhovory, které mě čekají. Co když se rodina rozhádá? Co když mě budou mít za lakomce? Nebo naopak – co když všechno rozdám a nezbude mi nic?

Ráno jsem šel do obchodu dřív než obvykle. Před vchodem už postávali sousedi. Paní Novotná z vedlejšího domu se na mě usmála: „Tak co, Jaroušku, už jsi milionář? Nezapomeň na staré přátele!“ A pan Karel, který mi ještě před týdnem dlužil za pivo, najednou přišel s kyticí: „To je pro vás, pane Jaroslave. Jste náš hrdina!“

Ale nebyli všichni tak milí. Večer mi někdo rozbil okno kamenem. Na lístku bylo napsáno: „Zbohatlíku, táhni!“ Seděl jsem v kuchyni s hlavou v dlaních a Marie jen tiše plakala.

„Proč nám tohle dělají?“ šeptala. „Vždyť jsme nikomu nic neudělali.“

„Možná právě proto,“ odpověděl jsem. „Lidi závidí štěstí druhým. Ale já nevím, jestli tohle je štěstí.“

Další dny byly jako zlý sen. Děti se hádaly o peníze, sousedi mě pomlouvali a já měl pocit, že už nejsem vítaný ani ve vlastním domě. Když jsem chtěl koupit nové vybavení do obchodu nebo přispět na dětské hřiště v obci, všichni říkali: „To je jasné, teď si můžeš dovolit všechno.“ Ale nikdo neviděl tu tíhu na mých bedrech.

Jednoho večera přišla za mnou nejstarší vnučka Terezka. Sedla si ke mně na lavičku před domem a dlouho mlčela.

„Dědo,“ začala nesměle, „proč jsi smutný? Vždyť jsi vyhrál.“

Podíval jsem se jí do očí a najednou jsem věděl, co musím udělat.

„Terezko, víš… peníze jsou jako oheň. Můžou zahřát, ale taky spálit. Já nechci, aby nás spálily.“

Druhý den jsem svolal celou rodinu ke stolu. Bylo nás tam dvacet – děti, vnoučata i Marie s červenýma očima.

„Chci vám něco říct,“ začal jsem a hlas se mi třásl. „Dostal jsem peníze za ten los. Ale nechci, aby nás rozdělily. Každému z vás dám část – tolik, kolik opravdu potřebujete. Zbytek věnuju na opravu školy a dětského hřiště v naší vesnici. A něco si nechám na stáří s babičkou.“

Bylo ticho. Pak se ozvala Jana: „Děkuju, tati.“ A Petr jen kývl hlavou.

Nevím, jestli jsem udělal správně. Možná mě budou někteří považovat za lakomce, jiní za blázna. Ale aspoň mám klid v duši.

Když teď sedím večer na zahradě a slyším smích svých vnoučat z hřiště za plotem, říkám si: Je štěstí opravdu v penězích? Nebo je to jen zkouška toho, co v nás opravdu je?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné zůstat šťastný i po velké výhře?