Když sousedka požádala, abych se postarala o její maminku: Jak jsem našla smysl života v důchodu

„Proč zrovna já?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem stála ve dveřích a dívala se na Janu, jak si nervózně pohrává s klíči. Venku lilo jako z konve a její hlas se třásl. „Prosím tě, Aleno, já už opravdu nevím, koho požádat. Maminka je poslední dobou slabá a já musím na tři měsíce do Německa. Potřebuju, aby u ní někdo byl aspoň přes den.“

Zaváhala jsem. Po odchodu do důchodu jsem měla konečně čas na sebe, na vnoučka, na zahrádku. Ale když jsem se podívala Janě do očí, viděla jsem v nich zoufalství. „Dobře,“ řekla jsem nakonec tiše. „Zkusím to.“

První den u paní Věry byl těžký. Seděla v křesle, dívala se z okna a sotva mě pozdravila. „Jana mi říkala, že tu budete,“ zamumlala. „Ale já nikoho nepotřebuju.“

„To chápu,“ odpověděla jsem opatrně. „Ale aspoň si popovídáme. Nebo vám uvařím čaj.“

Mlčela. Celé dopoledne jsme strávily v tichu, jen tikot hodin a občasné zakašlání narušovaly klid. Cítila jsem se zbytečná.

Doma mě čekal manžel Petr s výčitkou v očích: „To už nebudeš hlídat malého? Vždyť jsi slíbila Lucce, že jí pomůžeš.“

„Pomůžu,“ bránila jsem se. „Ale Jana je v nouzi. A paní Věra je sama.“

„Vždyť má rodinu,“ mávl rukou Petr. „Tohle není tvoje starost.“

Jenže já cítila, že je. Každý den jsem chodila k Věře, vařila jí polévky, četla jí noviny a snažila se ji rozmluvit. Trvalo to týdny, než se mi otevřela.

Jednoho dne, když jsem jí četla zprávy o nových opatřeních kvůli covidu, se rozplakala. „Já už nemám sílu,“ šeptala. „Jana je pryč, syn se neozývá… Proč tu vlastně ještě jsem?“

Sedla jsem si k ní a vzala ji za ruku. „Protože na vás záleží. A protože jste pro Janu všechno.“

Začaly jsme si povídat o jejím dětství v Brně, o tom, jak za války schovávala s maminkou chleba pod polštářem, o prvním tanci s jejím mužem Františkem na plese v roce 1956. Najednou nebyla jen stará paní v křesle – byla to žena s příběhem.

Moje dcera Lucka mi vyčítala, že zanedbávám rodinu. „Mami, vždyť jsi tu pro nás skoro nebyla celý měsíc! Malý tě hledá.“

„Já vím,“ omlouvala jsem se. „Ale někdy člověk musí být tam, kde je nejvíc potřeba.“

Petr byl čím dál mrzutější. Večer u televize mlčel a ráno odcházel bez rozloučení. Cítila jsem napětí v domě, ale nemohla jsem přestat chodit za Věrou.

Jednou večer mi Jana volala z Německa: „Aleno, já ti tak děkuju… Maminka mi říkala, že jsi pro ni jako druhá dcera.“

Zalily mě slzy dojetí i smutku zároveň. Proč je tak těžké najít pochopení u vlastních blízkých? Proč mi cizí žena děkuje víc než moje vlastní rodina?

Jednoho dne paní Věra upadla v koupelně. Naštěstí jsem byla poblíž a zavolala sanitku. V nemocnici jí zjistili zlomeninu kyčle. Jana přijela domů dřív a objala mě: „Bez tebe by to dopadlo mnohem hůř.“

Po návratu z nemocnice byla Věra slabá, ale usmívala se na mě: „Alenko, děkuju ti za všechno…“

Moje rodina si pomalu začala zvykat na to, že mám nový smysl života. Lucka mi přivedla vnoučka na návštěvu k Věře a společně jsme pekli bábovku.

Petr jednou večer tiše řekl: „Vidím, že jsi šťastná… Asi jsem ti to měl přát dřív.“

Dnes už vím, že stáří není jen čekání na konec. Je to čas dávat druhým to nejcennější – svůj čas a pozornost.

Někdy si ale kladu otázku: Kdy je správné myslet na sebe a kdy na druhé? A proč je někdy těžší najít pochopení doma než u cizích lidí?