Když se z babičky stane chůva: Příběh jedné nečekané oběti

„Maminko, nechceš se k nám přestěhovat? Máme teď větší byt, děti by tě měly blíž, a nebudeš už sama.“

Stála jsem v kuchyni svého starého bytu na Jižním Městě a dívala se na snachu Hanu, jak si nervózně pohrává s hrníčkem. Syn Petr seděl vedle ní a tvářil se, že je to jeho nápad, ale dobře jsem věděla, že tohle je Hanina iniciativa. V očích měla něco naléhavého, co jsem nedokázala přečíst. Možná únavu. Možná vyčerpání. Možná něco víc.

Bylo mi šedesát osm a po smrti manžela jsem zůstala sama. Syn s rodinou mě navštěvoval hlavně o svátcích nebo když potřebovali pohlídat děti. Nikdy jsme nebyli zvlášť blízcí, ale vždycky jsem doufala, že se to jednou změní. A tak jsem kývla.

Stěhování proběhlo rychle. Petr mi pomohl s krabicemi, Hana zařídila nový pokojík v jejich bytě na Proseku. Všechno vypadalo jako splněný sen – konečně budu součástí rodiny, nebudu už sama. Jenže už první ráno mě probudil dětský křik a Hanin hlas: „Maminko, mohla byste dneska vzít Klárku do školky? Já nestíhám.“

A tak to začalo. Každý den jsem vstávala dřív než všichni ostatní, připravovala snídani, balila svačiny, vypravovala děti do školy a školky. Hana chodila do práce brzy a vracela se pozdě, Petr měl směny v nemocnici. Děti byly milé, ale divoké – Klárka měla pět let a Matyáš tři. Po obědě jsem je brala na hřiště, pak domů na svačinu, koupání, večeře. Večer jsem padala únavou.

Jednou večer jsem zaslechla Hanu, jak si v kuchyni stěžuje Petrovi: „Tvoje máma je sice hodná, ale mohla by být trochu víc aktivní. Dneska nechala Matyáše koukat na pohádky skoro hodinu! A Klárka měla na sobě špinavé tričko.“

Zamrazilo mě. Byla jsem tu jen proto, abych sloužila? Kde je ta rodinná blízkost, kterou mi slibovali? Když jsem se pokusila promluvit si s Hanou, mávla rukou: „Ale maminko, vždyť jste nám sama říkala, že ráda pomáháte. A děti vás potřebují.“

Začala jsem si všímat dalších věcí. Moje věci byly v jejich bytě vždycky trochu navíc – moje knihy zabíraly místo v obýváku, moje oblečení překáželo ve skříni. Když jsem si chtěla pustit televizi večer, Hana mi připomněla, že děti spí a potřebují klid. Když jsem chtěla jít na procházku sama, Hana se divila: „A kdo bude hlídat děti?“

Jednoho dne přišla Klárka domů uplakaná – pohádala se s kamarádkou ve školce. Snažila jsem se ji utěšit, ale Hana mi večer vyčetla: „Měla jste jí dát víc prostoru! Děti potřebují samostatnost.“

Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním životě. Každý den stejný kolotoč – vaření, praní, hlídání dětí. Nikdo se mě neptal, jak se cítím já. Když jsem si postěžovala kamarádce Aleně po telefonu, povzdechla si: „To je dneska běžné. Mladí chtějí pomoc zadarmo.“

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o svém starém bytě – o tichu, které mě tam obklopovalo. Byla jsem tam sama, ale byla to moje samota. Teď nejsem sama – ale připadám si neviditelná.

Petr si toho všiml až po několika týdnech. „Mami, jsi nějaká smutná,“ řekl jednou večer tiše. Chtěla jsem mu všechno říct – o Haniných výčitkách, o tom, jak se cítím jako služka – ale místo toho jsem jen pokrčila rameny: „Jsem jen unavená.“

Jednou v noci jsem nemohla spát a slyšela jsem Hanu mluvit s někým po telefonu: „Bez ní bych to nezvládla. Ale někdy mám pocit, že mi tu překáží.“

Ráno jsem sbalila pár věcí a šla na procházku do parku. Seděla jsem na lavičce a dívala se na maminky s dětmi. Přemýšlela jsem: Je tohle opravdu to, co chci? Pomáhat rodině je přece samozřejmé… Ale kde je hranice? Kdy už nejsem babička, ale jen levná pracovní síla?

Když jsem se vrátila domů, Hana mě čekala ve dveřích: „Maminko, kde jste byla? Klárka vás hledala!“ Podívala jsem se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu řekla nahlas: „Potřebuju taky svůj život.“

Nevím, co bude dál. Možná najdu odvahu odejít zpátky do svého bytu. Možná najdeme s Hanou nějaký kompromis. Ale jedno vím jistě – rodina by neměla být o obětech jednoho člověka.

Řekněte mi – kde je podle vás ta hranice mezi pomocí rodině a ztrátou vlastní důstojnosti? Máte podobnou zkušenost?