Když se tchyně stane vládkyní manželství: Můj příběh s Vladimírem

„Tohle už není tvoje rozhodnutí, Lucie!“ Stanislava stála ve dveřích naší ložnice, ruce v bok a v očích ten známý ledový pohled. Vladimír seděl na posteli, hlavu v dlaních, a já cítila, jak se mi hroutí svět. Byla sobota ráno, kdy jsme měli jet na výlet do Krkonoš – jen my dva. Ale Stanislava přišla s tím, že musíme jet k nim na chalupu, protože „rodina je přece přednější než nějaké výlety“.

„Mami, prosím tě…“ začal Vladimír tiše, ale Stanislava ho přerušila: „Vladimíre, ty víš, co je správné. Lucie si ještě musí zvyknout.“

Zamrazilo mě. Byla jsem vdaná sotva rok a už jsem měla pocit, že žiju život někoho jiného. Všechno bylo podle Stanislavy – kde budeme bydlet, jak zařídíme byt, dokonce i jaké závěsy pověsíme do kuchyně. Vladimír vždycky jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma…“

Ale já jsem to nevěděla. Moje vlastní máma byla tichá žena z Vysočiny, která nikdy nikomu nevnucovala svůj názor. Tady v Praze jsem byla cizincem ve vlastní domácnosti.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a řekla Vladimírovi: „Musíme si nastavit hranice. Tvoje máma nemůže rozhodovat o všem.“

Podíval se na mě smutně: „Já vím, ale ona to myslí dobře. Vždycky byla zvyklá všechno řídit.“

„Ale teď jsme rodina my dva!“ vyhrkla jsem zoufale.

Jenže Stanislava byla jako stín – vždycky někde poblíž, vždycky připravená zasáhnout. Když jsme začali mluvit o dětech, přišla další rána. Stanislava mi jednou mezi dveřmi řekla: „Doufám, že už na tom pracujete. Vladimír potřebuje syna.“

Zrudla jsem studem i vztekem. Snažili jsme se už půl roku a nic. Každý měsíc jsem tajně plakala v koupelně nad dalším negativním testem. Vladimír mě objímal a utěšoval: „To přijde, lásko.“

Jenže pak přišel ten den, kdy Stanislava přišla nečekaně na návštěvu a našla mě uplakanou. „Co se děje?“ zeptala se podezřívavě.

„Nic… jen jsem unavená,“ zalhala jsem.

Ale ona už měla jasno. O týden později jsem zaslechla její rozhovor s Vladimírem v kuchyni: „Víš vůbec, jestli je tvoje žena vůbec schopná mít děti? Možná by sis měl zjistit pravdu dřív, než bude pozdě.“

Vladimír se rozčílil: „Mami! To je naše věc!“

Ale semínko pochybnosti bylo zaseto. Od té chvíle jsem cítila, jak se mezi námi něco změnilo. Vladimír byl najednou odtažitější, častěji chodil k rodičům a já zůstávala sama v našem bytě plném cizích věcí.

Jednoho večera mi Stanislava zavolala: „Lucie, měla bys být upřímná. Vladimír si zaslouží vědět pravdu.“

„Jakou pravdu?“ ptala jsem se zmateně.

„Že nemůžeš mít děti,“ řekla klidně.

Zamrazilo mě. „To není pravda! Nikdo to neřekl…“

„Ale já to vím,“ přerušila mě. „A jestli mu to neřekneš ty, udělám to já.“

Byla jsem v šoku. Nikdy mi žádný lékař neřekl, že bych nemohla mít děti – jen to prostě trvalo déle. Ale Stanislava už rozšířila svou verzi příběhu po celé rodině. Najednou mě tety a sestřenice litovaly pohledem a šeptaly si za mými zády.

Vladimír byl zmatený a zraněný: „Proč jsi mi to neřekla?“

„Protože to není pravda!“ křičela jsem zoufale.

Ale on už nevěřil ani mně, ani sobě. Začal trávit víc času u rodičů než doma. Já jsem se propadala do deprese. Přestala jsem chodit do práce, přestala jsem jíst. Moje kamarádka Jana mě tahala ven: „Musíš něco dělat! Nenech ji vyhrát!“

Ale jak bojovat proti někomu, kdo ovládá celou rodinu? Kdo má v rukou city mého muže?

Jednoho dne jsem sbalila kufr a odjela k rodičům na Vysočinu. Potřebovala jsem dýchat. Máma mě objala a řekla: „Nenech si vzít svůj život kvůli cizím lidem.“

Po týdnu mi Vladimír volal: „Chybíš mi… Ale máma říká…“

„A co říkáš ty?“ zeptala jsem se tiše.

Bylo dlouhé ticho.

Nakonec přijel za mnou na Vysočinu. Seděli jsme na lavičce před domem a mlčeli.

„Nevím, co mám dělat,“ přiznal se zlomeně.

„Musíš si vybrat,“ řekla jsem tiše. „Buď budeme rodina my dva – nebo tvoje máma bude dál rozhodovat za nás.“

Dlouho mlčel. Pak mě vzal za ruku: „Chci být s tebou… Ale nevím, jestli to dokážu.“

A tak tu sedím a přemýšlím – může láska přežít tam, kde pravda nemá místo? Je možné postavit vlastní život na troskách cizích očekávání?