Když se svatba zdá být jen snem: Příběh Kláry z Vinohrad

„Kláro, už ti zase volá maminka,“ ozvalo se z vedlejší kanceláře. Zhluboka jsem se nadechla a podívala na blikající displej. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já měla za sebou další bezesnou noc. „Ahoj mami,“ zvedla jsem telefon a snažila se znít veseleji, než jsem se cítila.

„Klárko, kdy už mi konečně představíš nějakého slušného muže? Vždyť už ti bude šestatřicet! Víš, že teta Alena má už tři vnoučata? A co ty? Pořád jen práce, práce…“

Zavřela jsem oči. Tohle byl náš každodenní rituál. Maminka nikdy nezapomněla připomenout, že jsem jediná z rodiny bez manžela a dětí. „Mami, víš, že to není tak jednoduché. Dneska už to není jako za tvých časů.“

„Ale vždyť jsi krásná, chytrá, máš byt na Vinohradech… Proč tě nikdo nechce?“ Její hlas zněl zoufaleji než obvykle. „Nechceš si aspoň založit profil na nějaké seznamce?“

Zavěsila jsem a chvíli jen seděla v tichu. Měla pravdu? Proč mě nikdo nechce? Nebo spíš – proč já nechci nikoho? Všichni muži, které potkávám, mají buď strach z mé nezávislosti, nebo hledají jen povrchní vztahy. A já? Já bych chtěla opravdovou blízkost. Někoho, kdo mě obejme večer na gauči a ráno mi uvaří kávu.

V práci jsem byla hvězda. Vedla jsem tým v reklamní agentuře, podepisovala smlouvy s velkými klienty a kolegové mě obdivovali za rozhodnost i kreativitu. Ale když jsem večer zamkla dveře svého bytu, čekalo mě jen ticho. Občas jsem si pustila rádio, abych aspoň slyšela lidské hlasy.

Jednou večer jsem šla s kolegyněmi na víno do Vršovic. „Kláro, ty jsi taková samostatná ženská! Já bych si s tvým životem nevěděla rady,“ smála se Petra. „Já bych bez svého Honzy byla ztracená.“

„Ale vždyť to není tak skvělé, jak to vypadá,“ namítla jsem tiše. „Někdy bych dala všechno za to, abych měla někoho vedle sebe.“

„Ale vždyť můžeš mít koho chceš!“ přidala se Jana. „Jen nesmíš být tak vybíravá.“

Vybíravá? Možná ano. Ale copak je špatné chtít opravdovou lásku?

Další ráno jsem seděla u snídaně a přemýšlela o svém životě. Vzpomněla jsem si na Marka – posledního muže, se kterým jsem chodila. Byl chytrý, vtipný, ale když zjistil, že vydělávám víc než on, začal být nejistý a nakonec odešel. „Muž by měl být hlavou rodiny,“ řekl mi tehdy při poslední hádce.

Moje babička mi kdysi říkala: „Klárko, hlavně buď šťastná sama se sebou. Muži přijdou a odejdou, ale ty budeš mít vždycky sebe.“ Jenže já už nechci být pořád sama.

Jednoho dne mi zavolala sestra Lucie. „Klári, pojď k nám na nedělní oběd. Mamka tě chce vidět.“ Věděla jsem, co mě čeká – Lucie má dvě děti a manžela Pavla, který je vzorem ideálního zetě.

U stolu bylo dusno. „Klárko, měla bys si najít někoho jako Pavel,“ začala maminka hned po polévce.

„Mami, Pavel je fajn, ale ne každý je jako on,“ snažila jsem se usmát.

„Víš co?“ vložila se Lucie. „Možná bys měla zkusit být trochu méně náročná. Třeba bys pak nebyla sama.“

Cítila jsem slzy v očích. „A co když prostě nechci dělat kompromisy jen proto, abych nebyla sama?“

Pavel se na mě soucitně podíval: „Kláro, každý vztah je o kompromisech. Ale chápu tě – dneska je to těžké pro všechny.“

Po obědě jsem šla domů pěšky přes Riegrovy sady. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala páry s dětmi. Najednou si ke mně přisedl starší pán.

„Slečno, proč jste tak smutná?“ zeptal se laskavě.

Usmála jsem se: „Jen přemýšlím nad životem.“

„Víte,“ řekl tiše, „já byl ženatý čtyřicet let. Moje žena mi chybí každý den. Ale nikdy jsme nelitovali ani jediné hádky nebo kompromisu. Láska není o dokonalosti – je o tom být spolu i ve chvílích, kdy je to těžké.“

Jeho slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně chci – opravdu toužím po svatbě? Nebo jen po pocitu sounáležitosti?

Začala jsem chodit na taneční pro dospělé – ne proto, abych tam nutně někoho našla, ale abych nebyla pořád sama doma. Poznala jsem tam Tomáše – rozvedeného otce dvou dětí. Byl milý, pozorný a nebál se mluvit o svých pocitech.

Jednou jsme šli po lekci na kávu.

„Víš, Kláro,“ řekl opatrně, „já už nehledám dokonalost. Chci jen někoho, kdo mě bude mít rád takového, jaký jsem.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po dlouhé době cítila naději.

Dnes už vím, že štěstí není v tom splnit očekávání druhých – ani rodiny, ani společnosti. Je v tom najít odvahu být sama sebou a otevřít se lásce i tehdy, když to znamená riskovat zklamání.

Někdy večer přemýšlím: Je opravdu chyba chtít víc? Nebo je chyba spokojit se s málem jen proto, abych nebyla sama? Co si myslíte vy?