Když se sousedka stane manželkou: Příběh o lásce, zklamání a hledání sebe sama

„Proč jsi zase nechala tu ledničku otevřenou?!“ křičím přes kuchyň, zatímco se snažím zachránit poslední zbytky sýra před zkázou. Lenka stojí u okna, zády ke mně, a mlčí. V tu chvíli si uvědomím, jak moc se změnilo od doby, kdy jsem ji poprvé potkal – tehdy stála na chodbě paneláku, promočená a s očima plnýma slz. Byla to moje sousedka z pátého patra, která přišla poprosit o trochu jídla. „Promiňte, pane Nováku, já vím, že je to trapné… ale nemáte něco k snědku?“ šeptala tehdy. Měl jsem pocit, že musím pomoci.

Dnes je Lenka mojí ženou. A já si někdy přeju, abych tenkrát ty dveře neotevřel.

Začalo to nevinně. Pomáhal jsem jí s nákupem, občas jsme si povídali na chodbě. Byla vtipná, chytrá a měla v sobě něco zranitelného. Když mi jednou řekla, že ji vyhodili z práce a nemá na nájem, nabídl jsem jí, ať u mě chvíli zůstane. „To je jen na pár týdnů,“ slibovala. „Až si najdu něco nového, půjdu pryč.“ Ale týdny se změnily v měsíce a já si zvykl na její přítomnost. Moje máma mi říkala: „Radime, jsi moc hodný. Ale lidi se nemění jen proto, že jim dáš střechu nad hlavou.“ Já jí nevěřil.

Jednoho večera jsme spolu seděli u televize a ona se ke mně přitulila. „Víš, že jsi pro mě udělal víc než vlastní rodina?“ řekla tiše. A já ji políbil. V tu chvíli mi připadalo všechno správné.

Svatba byla malá, jen pár přátel a moje sestra Jana. Ta mi po obřadu šeptla: „Doufám, že víš, do čeho jdeš.“ Smál jsem se tomu. Ale už první společné měsíce ukázaly, že život s Lenkou nebude jednoduchý.

Lenka byla pořád hladová – nejen po jídle, ale i po pozornosti. Chtěla všechno hned: nový nábytek, lepší auto, dovolenou u moře. „Všichni naši známí už byli v Chorvatsku!“ vyčítala mi. „Proč my ne?“ Snažil jsem se jí vyhovět, ale peníze nestačily. Pracoval jsem přesčasy v továrně na okraji Prahy a domů chodil unavený.

Jednou v noci jsem přišel domů a našel ji s cizím mužem v kuchyni. „To je jen kamarád ze školy!“ vysvětlovala mi rozpačitě. Ale něco ve mně prasklo. Začal jsem pochybovat o všem – o sobě, o ní, o našem vztahu.

Naše hádky byly čím dál častější. „Proč mi nikdy nerozumíš?“ křičela Lenka. „Vždyť se snažím!“ bránil jsem se. Ale bylo to jako mluvit do zdi. Moje rodina mě přestala navštěvovat – máma říkala, že Lenka je jako černá díra, která mě vysává.

Jednoho dne jsem našel v jejím telefonu zprávy od jiného muže. „Miluju tě,“ psal jí někdo jménem Petr. Když jsem se jí zeptal, rozplakala se: „Já už nevím, co chci!“ Přesto jsme spolu zůstali – možná ze zvyku, možná ze strachu být sami.

Začal jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti. Pozoroval jsem ostatní páry – smáli se spolu, drželi se za ruce. Připadal jsem si jako cizinec ve vlastním životě.

Jednou večer přišla Lenka domů pozdě a opilá. „Ty mě vůbec neposloucháš!“ křičela a rozbila talíř o zem. Sousedé bouchali do topení a já stál uprostřed kuchyně a nevěděl, co dělat.

Ráno jsem seděl u stolu s hlavou v dlaních. Lenka přišla tiše ke mně a položila mi ruku na rameno. „Promiň… asi bychom si měli promluvit.“ Mlčel jsem dlouho, než jsem dokázal něco říct: „Lenko… proč jsme vlastně spolu?“

Nevím, jestli je chyba ve mně, nebo v ní. Možná jsme oba jen dva lidé, kteří se báli být sami. Možná jsem si myslel, že ji zachráním – ale místo toho jsme se potopili oba.

A tak tu sedím a ptám se vás: Myslíte si, že má smysl bojovat za vztah, který vás ničí? Nebo je lepší odejít a začít znovu? Co byste udělali na mém místě?