Když se sousedka stane manželkou: Příběh o lásce, zklamání a hledání sebe sama

„Proč jsi mi snědla poslední rohlík?“ vyhrkl jsem, sotva jsem vešel do kuchyně. Lucie stála u lednice s provinilým výrazem a v ruce držela máslo. V tu chvíli mi hlavou proběhlo všechno – od prvního setkání až po dnešní den, kdy už nevím, jestli jsme ještě partneři, nebo jen dva cizinci sdílející byt.

Bylo to před pěti lety. Pršelo a já se vracel z noční směny v nemocnici. V paneláku na Proseku byla tma, výtah zase nejel. Když jsem odemykal dveře, uslyšel jsem tiché zaklepání. Otevřel jsem a tam stála Lucie – sousedka z vedlejšího bytu, kterou jsem znal jen od vidění. Byla promočená, třásla se zimou a v očích měla slzy. „Promiňte, nemáte něco k jídlu? Dneska mi nevyšla výplata a mám hlad,“ zašeptala.

Pozval jsem ji dál. Uvařil jsem jí čaj a ohřál polévku z pytlíku. Povídali jsme si dlouho do noci. Dozvěděl jsem se, že je čerstvě po rozvodu, práci má nejistou a rodiče ji odmítli. Byla křehká, zranitelná a já měl pocit, že ji musím chránit. Postupně jsme se začali vídat častěji – nejdřív jen na chodbě, pak už i u mě doma. Po půl roce jsme spolu začali chodit.

Moje máma byla proti. „Ta holka tě jen využívá,“ říkala mi pořád dokola. Ale já byl zamilovaný a věřil jsem, že Lucie je jiná. Po roce jsme se vzali. Byl to malý obřad na radnici v Libni, jen pár přátel a rodina. Pamatuju si, jak mi tehdy šeptala do ucha: „Nikdy tě neopustím.“

První roky byly krásné. Smáli jsme se spolu, chodili na procházky do Stromovky, večer si četli knížky nebo koukali na staré české filmy. Ale pak se něco změnilo. Lucie začala být podrážděná, často bezdůvodně křičela kvůli maličkostem – třeba když jsem zapomněl koupit mléko nebo nechal ponožky na gauči.

Jednou přišla domů pozdě v noci a byla cítit vínem. „Byla jsem s kolegy,“ řekla stručně a šla spát. Začal jsem žárlit. Prohledával jsem jí mobil, hledal důkazy o nevěře, ale nic nenašel. Místo toho jsem našel zprávy od její matky: „Proč jsi s tím Honzou? Vždyť tě jen brzdí.“

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Kvůli penězům, domácnosti i budoucnosti. Já chtěl děti, ona ne. Já chtěl klidný život, ona toužila po dobrodružství. Jednou mi v hádce vyčetla: „Kdybys mě tehdy nenechal u sebe přespat, mohla jsem být dneska někde úplně jinde!“ Ta slova mě bodla do srdce.

Moje rodina mě přestala navštěvovat. Máma říkala: „Nechci vidět tu tvoji hysterku.“ Táta jen mlčel a díval se stranou. Přátelé se postupně vytratili – prý už nejsme ti stejní jako dřív.

Jednoho dne jsem přišel domů a našel Lucii sedět na zemi uprostřed kuchyně, kolem ní rozházené účtenky a složenky. Plakala. „Já už to nezvládám,“ vzlykala. Sedl jsem si k ní a objal ji. „To zvládneme spolu,“ řekl jsem tiše.

Ale nezvládli jsme to. Lucie začala být uzavřenější, celé dny trávila na sociálních sítích nebo u televize. Já pracoval čím dál víc přesčasů – nejen kvůli penězům, ale hlavně abych nemusel být doma.

Jednou večer mi zavolala její matka: „Honzo, prosím tě, můžeš na Lucii dávat větší pozor? Má deprese.“ Zůstal jsem stát v kuchyni s telefonem v ruce a nevěděl, co říct.

Začal jsem chodit na dlouhé procházky po Praze – jen abych si pročistil hlavu. Přemýšlel jsem o tom, kde se stala chyba. Byla to moje chyba? Měl jsem ji tehdy nechat stát na chodbě? Nebo jsme prostě nebyli nikdy určení jeden pro druhého?

Jednoho rána mi Lucie oznámila: „Odcházím na čas k mámě.“ Sbalila si pár věcí a odešla. Zůstal jsem sám v prázdném bytě plném vzpomínek.

Dnes sedím u okna a dívám se na šedivé paneláky kolem sebe. Přemýšlím o tom všem – o lásce, která začala jedním talířem polévky a skončila tichem mezi dvěma lidmi.

Možná jsme oba udělali chyby. Možná jsme si navzájem dávali víc bolesti než radosti. Ale pořád si kladu otázku: Kdybych tehdy neotevřel ty dveře… byl bych dnes šťastnější? Nebo bych litoval promarněné šance?

Co myslíte vy? Dá se vztah zachránit i po tolika ranách? Nebo je lepší nechat minulost minulostí a jít dál?