Když se sen o domově promění v noční můru: Příběh z českého paneláku

„Zase ti hulváti! Už je půl jedenácté a oni tam řvou jak na lesy!“ sykla jsem tiše do tmy, když se zpoza tenkých panelákových stěn ozvalo další zaburácení basů a smích. Můj manžel Petr se otočil na bok a povzdechl si: „Zítra jim to půjdu říct. Takhle to dál nejde.“ Ale oba jsme věděli, že už jsme to říkali mockrát. A pokaždé to skončilo stejně – urážkami, výsměchem a ještě hlasitější hudbou.

Když jsme před dvěma lety kupovali byt v tomhle paneláku na pražském sídlišti, byli jsme plní nadějí. Nová kuchyň, balkon s výhledem na park, školka za rohem – všechno vypadalo ideálně. První týdny byly jako z katalogu: ranní káva na balkoně, večerní procházky s dcerou Aničkou, sousedé zdravili na chodbě. Jenže pak se do bytu nad námi nastěhovali Novotní.

Pan Novotný byl typický český „podnikatel“ – vždycky v teplákách, s cigaretou v koutku a hlasem, který by přeřval i tramvaj. Jeho žena Lenka byla o poznání tišší, ale jejich dvě děti – Tomáš a Veronika – byly jako utržené ze řetězu. Běhali po bytě, házeli hračky na balkon a často se hádali tak, že to slyšelo celé patro.

První incident přišel rychle. Bylo to v sobotu večer, když jsme slavili Aniččiny páté narozeniny. Najednou někdo zabušil na dveře tak silně, až se mi rozklepaly ruce. Otevřela jsem a pan Novotný stál na prahu: „Můžete být zticha? Děcka mi nemůžou spát!“ Překvapeně jsem zamrkala: „Ale je teprve sedm…“ „To je mi jedno! Tady nejsme na diskotéce!“ práskl dveřmi a odešel. Ten večer jsem poprvé pocítila úzkost ve vlastním domově.

Od té doby to šlo z kopce. Každý náš krok byl sledován – když jsme větrali, Novotná si stěžovala na průvan; když jsme sušili prádlo na balkoně, prý jim kapeme na parapet; když Anička plakala, hned bouchali do topení. Ale jakmile oni pořádali večírky nebo jejich děti dupaly po podlaze, byli hluší k našim prosbám.

Jednou v noci jsem už nevydržela a zavolala policii. Přijeli za dvacet minut, ale Novotní je odbyli smíchem a slovy: „To jsou jenom závistiví sousedi.“ Policisté nám doporučili domluvit se po dobrém. Jenže jak po dobrém s někým, kdo vás nenávidí jen proto, že existujete?

Začalo to být osobní. Naše jméno se objevilo na domovní nástěnce s nápisem „Bonzáci“. Někdo nám rozbil zrcátko u auta. Anička začala mít noční můry a bála se chodit sama po chodbě. Petr byl čím dál víc podrážděný a já jsem měla pocit, že se dusím.

Jednoho dne jsem zaslechla rozhovor mezi Novotnými:

„Hele, ta ženská odvedle zase volala policajty.“
„Ať si zvykne. Jestli se jí to nelíbí, může se odstěhovat.“

V tu chvíli jsem měla chuť sbalit kufry a utéct. Ale kam? Byt jsme spláceli hypotékou, rodiče bydleli daleko a stěhování by znamenalo začít od nuly.

Situace vygradovala o Vánocích. Celý dům voněl cukrovím a my jsme se snažili navodit aspoň trochu klidu. Večer 24. prosince však Novotní uspořádali mejdan pro půlku sídliště. Hudba duněla až do rána, někdo rozbil vchodové dveře a ráno jsme našli na našem rohožce psí exkrement.

Petr už to nevydržel a šel si to s Novotným vyříkat:

„Pane Novotný, takhle to dál nejde! Máme malé dítě, potřebujeme spát!“
„A co já s tím? Kupte si barák na vesnici, když vám vadí lidi!“

Došlo k hádce, padla i nějaká ta facka a opět přijela policie. Tentokrát už to řešili vážněji – padly pokuty za rušení nočního klidu i za napadení.

Ale nic se nezměnilo. Jen napětí rostlo. Začala jsem chodit domů s obavami, co nás zase čeká. Anička byla smutná, Petr unavený a já jsem měla pocit, že náš domov je vězení.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem: Jak je možné, že v zemi, kde si lidé stěžují na anonymitu paneláků, může být sousedská nenávist tak silná? Proč musíme bojovat o právo na klidný život?

Možná bychom měli odejít. Možná bychom měli bojovat dál. Ale kde je hranice mezi odvahou a zoufalstvím?

A tak se ptám vás: Co byste dělali na mém místě? Má smysl bojovat za svůj domov, nebo je lepší odejít a začít znovu jinde?