Když se rodinná oslava změní v bitevní pole: Příběh jedné narozeninové hostiny

„Tohle prostě nestihnu!“ zaklela jsem polohlasem, když mi z trouby vyběhla pára a v ruce mi zůstal připálený plech s lineckými kolečky. Bylo sobotní ráno, venku pršelo a já měla za pár hodin hostit manželovu rodinu na jeho čtyřicátých narozeninách. V hlavě mi běžely seznamy: chlebíčky, řízky, bramborový salát, dort, jednohubky… A přitom jsem si slíbila, že tentokrát to zvládnu bez stresu a bez dvoudenního otročení v kuchyni.

„Martino, potřebuješ pomoct?“ ozvalo se z obýváku. Manžel Petr seděl u televize a sledoval fotbal, zatímco já zápasila s kuchyňským robotem.

„Ne, všechno zvládám,“ odpověděla jsem stroze, i když jsem měla chuť hodit po něm vařečku. Proč je vždycky všechno na mně? Proč já musím být ta dokonalá hostitelka, která připraví všechno sama?

Telefon zazvonil. „Ahoj Marti, tady Alena. Přijedeme o něco dřív, mamka chce pomoct s výzdobou. Máš dost chlebíčků? A co dort, bude domácí?“

„Jasně, všechno bude,“ zalhala jsem automaticky. Ve skutečnosti jsem koupila dort v cukrárně na rohu a chlebíčky objednala v lahůdkách. Jenže před Alenou, Petrovou sestrou, jsem nemohla přiznat, že nejsem superžena.

Když přijeli první hosté, byla jsem už na pokraji sil. Petrova maminka hned ve dveřích zahlásila: „Martinko, ty jsi zase zhubla! Ale vypadáš unaveně. To je tím vařením? My jsme vždycky všechno zvládli s úsměvem.“

Petr se usmál a objal mě kolem ramen. „Martina to má pod kontrolou. Všechno bude perfektní.“

Perfektní. To slovo mě bodlo jako nůž. Perfektní pro koho? Pro ně? Pro Petra? Nebo pro mě samotnou?

Hosté se usadili v obýváku, smích a hluk se rozléhaly bytem. Já pobíhala mezi kuchyní a stolem, dolévala víno, nosila talíře a snažila se tvářit spokojeně. Jenže uvnitř mě to vřelo.

Alena si přisedla ke mně do kuchyně. „Marti, proč jsi nekoupila domácí dort? Tenhle je z cukrárny, že jo?“

Zrudla jsem. „Neměla jsem čas…“

„To chápu,“ řekla Alena tišeji. „Ale víš, mamka to bere jako urážku. Ona vždycky pekla sama.“

V tu chvíli mi do očí vhrkly slzy. „Já už prostě nemůžu! Dělám všechno možné, abych byla dobrá snacha, dobrá manželka… Ale nikdy to nestačí!“

Alena mě pohladila po ruce. „Víš co? Oni si toho možná ani neváží. Ale Petr tě miluje takovou, jaká jsi.“

Z obýváku se ozval smích a cinkání skleniček. Petrova maminka vešla do kuchyně: „Martinko, pojď si s námi sednout! Všechno je výborné.“

Sedla jsem si ke stolu a poprvé za celý den se nadechla zhluboka. Petr mi stiskl ruku pod stolem.

„Děkuju ti,“ zašeptal.

Večer skončil dřív, než jsem čekala. Hosté odešli a já seděla na pohovce mezi prázdnými talíři a zbytky dortu.

Petr si ke mně přisedl: „Víš co? Příště objednáme pizzu a půjdeme do kina.“

Rozesmála jsem se skrz slzy. „Možná bychom měli…“

A tak tu sedím a přemýšlím: Proč máme my ženy pocit, že musíme být dokonalé? Pro koho to vlastně děláme? A nestálo by za to někdy říct dost a být prostě samy sebou?

Co si o tom myslíte vy? Má smysl obětovat vlastní pohodu kvůli očekáváním ostatních?