Když se rodina rozpadá: Příběh jedné tchyně, která překročila všechny meze

„Tohle už dál nejde, Lucie! Já vím, že něco skrýváš. Vidím ti to na očích,“ zasyčela na mě paní Novotná přes stůl, zatímco můj muž Petr seděl mezi námi a tvářil se, že neexistuje. Byla sobota odpoledne, v kuchyni voněla káva a já měla pocit, že se dusím. Můj syn Matýsek si v obýváku stavěl z kostek, nevinný a šťastný – zatímco jeho babička právě rozbíjela naši rodinu.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím v takové situaci. Když jsem Petra poznala, byl laskavý, pozorný a jeho rodina mi připadala jako z pohádky. Jenže už na první společné večeři mi paní Novotná položila otázky, které by žádná matka neměla slyšet: „A kolik jsi měla chlapů před Petrem? A co drogy? To dneska mladí berou běžně, ne?“ Zrudla jsem hanbou i vztekem. Petr se nezastal. Jen se omluvně usmál a přešel to mlčením.

Od té doby to šlo z kopce. Každá návštěva byla jako výslech. „Proč jsi tak unavená? To jsi zase někde pařila?“ ptala se mě s úšklebkem. Když jsem po porodu Matýska bojovala s únavou a poporodními depresemi, místo podpory jsem slyšela: „To je dneska moderní výmluva. Za nás ženské makaly a nestěžovaly si.“

Petr byl mezi námi jako mezi mlýnskými kameny. Snažil se být nestranný, ale ve skutečnosti byl zbabělý. „Víš, jaká je máma… prostě to neřeš,“ říkal mi večer v ložnici, když jsem plakala do polštáře.

Jednoho dne přišla rána, kterou jsem nečekala. Zazvonil zvonek a za dveřmi stála sociální pracovnice s vážnou tváří. „Dobrý den, paní Lucie Novotná? Dostali jsme anonymní podnět ohledně možné zanedbané péče o dítě a užívání návykových látek.“ V tu chvíli se mi podlomila kolena. Matýsek se ke mně přitulil a já cítila, jak se mi hroutí svět.

Sociální pracovnice byla korektní, ale její otázky bodaly jako jehly: „Máte doma nějaké léky? Užíváte něco pravidelně? Můžeme se podívat do lednice?“ Prohlédla celý byt, ptala se na můj denní režim i na vztahy v rodině. Když odešla, sedla jsem si na zem a rozbrečela se.

Petr přišel domů později a já mu všechno řekla. „To nemyslíš vážně… Myslíš, že to byla máma?“ ptal se nevěřícně. „Kdo jiný by to udělal? Kdo jiný pořád tvrdí, že jsem neschopná matka?“ vyjela jsem na něj. Mlčel. A to mlčení bylo horší než hádka.

Další dny byly peklo. Paní Novotná mi volala několikrát denně: „Tak co? Už tě přišli zavřít? Já jen doufám, že Matýsek bude u nás v bezpečí.“ Přestala jsem spát. Každé zazvonění telefonu mě děsilo.

Jednou jsem ji potkala před školkou. Stála tam s ostatními maminkami a nahlas říkala: „Dneska je těžké najít normální snachu. Všude samé feťačky a coury.“ Všichni se na mě dívali. Cítila jsem stud i vztek zároveň.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mi uvěří. „Musíte si nastavit hranice,“ říkala mi paní doktorka. „A co když tím ztratím Petra?“ ptala jsem se zoufale.

Jednoho večera jsem sbalila Matýskovi batůžek a odešla k rodičům. Petr mi volal až ráno: „Kde jste? Máma je úplně hysterická!“ – „A co ty?“ zeptala jsem se tiše. „Já… já nevím,“ odpověděl.

U rodičů bylo bezpečno, ale zároveň jsem cítila vinu. Táta mi řekl: „Musíš bojovat za sebe i za Matýska. Nikdo jiný to za tebe neudělá.“

Začalo kolečko vysvětlování na sociálce, dokazování, že nejsem závislá ani neschopná matka. Musela jsem absolvovat testy na drogy, ukazovat denní režim i jídelníček Matýska. Bylo to ponižující.

Petr nakonec přišel za mnou domů k rodičům. „Promiň… Já prostě nevím, jak mámu zastavit.“ – „Tak ji aspoň neposlouchej! Postav se za mě!“ křičela jsem zoufale.

Po několika týdnech sociálka případ uzavřela s tím, že žádné pochybení nenašla. Ale jizvy zůstaly. Paní Novotná mi nikdy neodpustila, že jsem „rozbila rodinu“ – a já jí nikdy neodpustím tu zradu.

Dnes žijeme s Petrem odděleně. Matýsek je u mě většinu času šťastný a spokojený. Petr se snaží být lepším otcem než manželem – možná je to tak lepší.

Někdy v noci přemýšlím: Proč některé ženy místo podpory ničí životy svých snach? A kolik dalších matek musí projít stejným peklem jako já? Co byste dělali vy na mém místě?