Když se naše mámy spřátelily: Den, kdy se všechno změnilo

„To snad nemyslíte vážně!“ ozvalo se od vedlejšího stolu tak hlasitě, že se na nás otočila polovina kavárny. Mamka měla v očích slzy – ale nebylo to dojetí, spíš šok. Martinova máma, paní Novotná, si sundala brýle a upřeně se na mě zadívala. „A proč takový spěch? Vždyť jste spolu teprve dva roky!“

Martin mě pod stolem chytil za ruku. „Protože to tak cítíme,“ řekl tiše, ale rozhodně. Já jen přikývla. V tu chvíli jsem si myslela, že nejhorší máme za sebou – že jsme jim to řekli. Ale to byl teprve začátek.

Naše mámy se do té doby sotva znaly. Pozdravily se na chodbě paneláku, kde jsme s Martinem bydleli v podnájmu, a občas si vyměnily pár slov na rodinných oslavách. Ale v tu chvíli, v té kavárně na Vinohradech, mezi vůní kávy a šumem deště za oknem, mezi nimi přeskočila jiskra. Ne ta přátelská, ale spíš jakási konspirační.

„Tohle musíme pořádně naplánovat,“ pronesla moje mamka a už vytahovala diář. „Žádné rychlé svatby na úřadě! To by babička nepřežila.“

Paní Novotná přikývla: „A co hostina? Máme velkou rodinu. A co šaty? A oznámení? A kde budete bydlet?“

Bylo to jako sledovat dvě atomové elektrárny, které se právě spojily do jednoho reaktoru. Jejich energie byla nezastavitelná. Martin mi šeptal do ucha: „Měli jsme jim to říct až po svatbě.“

Od toho dne se naše životy změnily v nekonečný kolotoč schůzek, telefonátů a hádek. Každý večer mi mamka volala s novými nápady: „Co kdybychom měli svatbu v kostele svatého Ludmily? Nebo radši na zámku v Průhonicích?“

Martinova máma mi posílala odkazy na svatební agentury a rozpočty. „Musíte mít fotografa! A kapelu! A hlavně – nesmíte zapomenout na tradice!“

Začali jsme se hádat i my dva. Martin chtěl malou svatbu jen s nejbližšími. Já jsem snila o něčem jednoduchém, ale když jsem viděla mamčino nadšení, nedokázala jsem jí říct ne.

Jednoho večera jsme seděli s Martinem v kuchyni u čaje. „Mám pocit, že už to není naše svatba,“ řekla jsem tiše.

Martin mlčel. Pak vzal můj hrnek a položil ho na stůl. „Moje máma mi dneska řekla, že bych měl mít smoking. A že bych měl pozvat i strýce Karla z Brna, kterého jsem neviděl deset let.“

Zasmála jsem se přes slzy. „Moje mamka chce objednat holubice a kočár s koňmi.“

„Tohle je šílenství,“ povzdechl si Martin.

Další týdny byly jako zlý sen. Každý den nové požadavky: seznam hostů narostl na sto padesát lidí, místo jednoduchých šatů jsem zkoušela princeznovské róby za desetitisíce, místo obřadu na úřadě jsme objížděli zámky po celé republice.

Jednou večer jsem zaslechla mámu, jak telefonuje s paní Novotnou: „Musíme je trochu usměrnit, jinak si to celé pokazí.“

V tu chvíli mi došlo, že už nejde o nás dva. Naše svatba se stala projektem našich matek – jejich druhou šancí prožít si něco velkého.

Začala jsem být protivná a unavená. S Martinem jsme se hádali kvůli každé maličkosti. „Proč jim prostě neřekneš dost?“ vyčetl mi jednou večer.

„A ty snad ano?“ oplatila jsem mu stejnou mincí.

Jednoho dne jsem to nevydržela a vybuchla jsem přímo před oběma matkami: „Tohle není vaše svatba! Je to náš den! My rozhodujeme!“

Nastalo ticho. Mamka měla slzy v očích – tentokrát opravdu dojetím. Paní Novotná se zamračila: „My jsme vám chtěly jen pomoct.“

„Ale my potřebujeme hlavně klid,“ řekl Martin tiše.

Další dny byly napjaté. Mámy spolu přestaly mluvit – alespoň na chvíli. My s Martinem jsme si konečně sedli a rozhodli se: malá svatba na radnici, jen rodiče a sourozenci. Žádné holubice, žádný kočár.

Když jsme jim to oznámili, byly zklamané. Ale nakonec pochopily – nebo aspoň předstíraly, že chápou.

Svatba byla krásná ve své jednoduchosti. Po obřadu jsme šli všichni na oběd do malé restaurace na Letné. Smáli jsme se a poprvé po dlouhé době jsme byli opravdu spolu – jako rodina.

Dnes už vím, že někdy je těžké postavit se vlastní rodině a říct dost. Ale možná je to jediný způsob, jak si uchovat vlastní štěstí.

Někdy si kladu otázku: Proč mají rodiče takovou potřebu žít naše životy za nás? A kde je ta hranice mezi pomocí a vměšováním? Co byste udělali vy na mém místě?