Když se minulost vrátí: Příběh Marty a její první lásky

„Marto, jsi to ty?“ ozvalo se za mnou, když jsem netrpělivě přepočítávala minuty v přeplněné čekárně na úřadě. Otočila jsem se a na okamžik jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Stál tam Petr. Petr, kterého jsem neviděla přes dvacet let. Petr, kterého jsem kdysi milovala tak, že jsem kvůli němu psala básničky do školního sešitu a snila o společné budoucnosti.

„Petr?“ vydechla jsem nevěřícně. Všechno kolem mě se rozmazalo. Najednou jsem nebyla unavená čtyřicetiletá žena v ošoupaném kabátu, ale ta sedmnáctiletá holka, která mu kdysi slíbila, že na něj nikdy nezapomene.

„To snad není možné,“ usmál se a v očích měl stejnou jiskru jako tehdy. „Jak se máš?“

Měla jsem chuť utéct. Místo toho jsem se usmála a začala jsme si povídat. O dětech, o práci, o tom, jak rychle ten čas utekl. Bylo to zvláštní – jako bychom navázali tam, kde jsme kdysi skončili. Když jsem pak odcházela s novým občanským průkazem v ruce, srdce mi bušilo až v krku.

Doma jsem byla duchem nepřítomná. Manžel, Honza, si toho všiml hned u večeře. „Děje se něco?“ zeptal se a podezíravě si mě prohlížel přes brýle.

„Potkala jsem dneska Petra,“ vyklouzlo mi dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

Honza položil vidličku. „Toho Petra? První lásku?“

Přikývla jsem. V kuchyni bylo najednou dusno. Děti mlčely a sledovaly nás očima.

„A co jako?“ zeptal se Honza ostřeji, než bylo nutné.

„Nic. Jen jsme si povídali.“

„A chceš s ním mluvit dál?“

Zaváhala jsem. „Možná bych ráda věděla, jak žije…“

Honza vstal od stolu. „Tak to si rozmysli. Jestli chceš s ním něco řešit, tak si sbal věci a běž za ním.“

Zůstala jsem sedět jako opařená. Děti se rozutekly do pokojů a já zůstala sama v kuchyni s hlavou plnou myšlenek.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se z boku na bok a přemýšlela nad tím, co vlastně chci. S Honzou jsme spolu byli už patnáct let. Máme dvě děti, hypotéku na byt v Modřanech, společné víkendy na chalupě u Kolína. Ale poslední roky je mezi námi ticho. Rutina. Všechno je předvídatelné – kdo kdy přijde domů, kdo vyzvedne děti, kdo koupí rohlíky.

A teď tu byl Petr. Připomněl mi, jaké to je cítit motýly v břiše. Jaké to je smát se jen tak pro nic za nic. Jaké to je být viděná.

Druhý den mi přišla zpráva: „Bylo fajn tě vidět. Nezajdeme na kafe?“

Seděla jsem v tramvaji číslo 17 a zírala na displej telefonu. Prsty mi samy napsaly: „Ano.“

Na kávě jsme si povídali celé dvě hodiny. O všem i o ničem. Petr byl rozvedený, jeho dcera studovala v Brně. Prý často myslí na to, jaké by to bylo, kdybychom spolu zůstali.

Když jsem přišla domů později než obvykle, Honza už na mě čekal v obýváku.

„Byla jsi s ním?“ zeptal se bez obalu.

„Ano,“ přiznala jsem tiše.

„Tak si vyber,“ řekl tvrdě. „Buď já, nebo on.“

Rozplakala jsem se. Ne proto, že bych chtěla odejít za Petrem – ale proto, že mi došlo, jak moc jsme se s Honzou vzdálili. Jak moc jsme oba unavení tím každodenním kolotočem povinností.

Další dny byly peklo. Honza byl odtažitý, děti cítily napětí a já měla pocit, že se dusím ve vlastním životě.

Jednou večer za mnou přišla dcera Anička do ložnice.

„Mami… ty nás opustíš?“ zeptala se tiše.

Objala jsem ji a rozplakala se znovu.

Nevím, kde se ve mně vzalo tolik slz. Možná proto, že jsem si uvědomila, že nejde jen o mě a mé city. Že mám zodpovědnost za rodinu, kterou jsme s Honzou vybudovali.

Ale taky vím, že nemůžu žít jen ze zvyku. Že potřebuji cítit něco víc než jen povinnost.

S Petrem jsme se nakonec přestali vídat – ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že jsem věděla, že by to zničilo všechno kolem mě.

S Honzou jsme začali chodit na párovou terapii. Bylo to těžké – otevřeně mluvit o tom, co nám chybí a co nás bolí. Ale poprvé po letech mám pocit, že jsme zase tým.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem správně? Může člověk žít bez lásky? Nebo je důležitější jistota a rodina?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat vlastní štěstí kvůli dětem? Nebo máme právo hledat lásku i po čtyřicítce?