Když rovnost vstoupí do kuchyně: Příběh jedné české rodiny

„Mami, proč mám zase já umývat nádobí? Vždyť jsem to dělal včera!“ Marek stál ve dveřích kuchyně, ruce založené na prsou, a jeho hlas zněl podrážděně. Tereza, jeho žena, se na něj podívala s klidem, který jsem jí vždycky záviděla. „Protože jsme se dohodli, že se budeme střídat. A dneska je řada na tobě.“

Seděla jsem u stolu a snažila se tvářit nenápadně, ale v duchu jsem si říkala, že za mých mladých let by něco takového bylo nemyslitelné. Můj muž Petr nikdy neumyl ani talíř. Všechno bylo na mně. A já to přijala jako samozřejmost. Ale teď? Teď se dívám na svého syna, jak se učí být jiným mužem, než byl jeho otec.

„To je ale blbost,“ zamumlal Marek a začal sbírat talíře ze stolu. Tereza jen pokrčila rameny a odešla do obýváku. Slyšela jsem, jak si pouští rádio a začíná si zpívat. Marek mezitím pustil vodu a začal drhnout hrnce. Po chvíli si povzdechl: „Mami, ty jsi taky vždycky všechno dělala sama?“

Zarazila jsem se. Co mu mám říct? Že jsem byla nešťastná? Že jsem si někdy přála, aby mi Petr aspoň jednou pomohl? Nebo že jsem to prostě brala jako normální věc? „Víš, Marku, byla jiná doba. Ale někdy bych byla ráda, kdyby mi táta aspoň podal utěrku.“

Marek se na mě podíval s novým pochopením. „Tereza říká, že když budeme všechno dělat spolu, budeme šťastnější. Ale já mám pocit, že mě pořád jen komanduje.“

„To není o komandování,“ ozvala se Tereza z obýváku. „Je to o tom, že jsme oba unavení z práce a oba chceme mít doma pohodu. Když všechno necháš na mně, cítím se jako tvoje služka.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc se svět změnil. A jak těžké je pro nás starší pochopit, že rovnost není útok na naši důstojnost, ale cesta k lepším vztahům.

Vzpomněla jsem si na rozhovor s kamarádkou Janou minulý týden u kávy. „Víš, Aleno,“ řekla mi tehdy, „moje dcera Klára má doma rozdělené úkoly s manželem tak přesně, že mají i tabulku na lednici. Já bych to nesnesla.“ Smály jsme se tomu, ale teď mi to přišlo vlastně docela rozumné.

„Marku,“ řekla jsem tiše, „možná byste si taky mohli napsat nějaký plán. Aby bylo jasné, kdo co dělá.“

Marek protočil oči: „To už jsme zkoušeli. Ale stejně mám pocit, že Tereza má pořád víc práce.“

Tereza přišla zpátky do kuchyně a posadila se ke mně. „Víš, Aleno,“ začala opatrně, „já nechci být ta zlá. Ale když přijdu domů po deseti hodinách v práci a vidím koš plný odpadků a Marek sedí u počítače… prostě mě to štve.“

Marek zrudl: „Já taky pracuju! Jenomže ty si myslíš, že tvoje práce je těžší.“

„Nejde o to, čí práce je těžší,“ řekla Tereza klidně. „Jde o to, že když si všechno rozdělíme, máme víc času na sebe.“

Vzduch v kuchyni byl hustý jako polévka. Cítila jsem napětí mezi nimi i ve svém vlastním nitru. Najednou jsem si vzpomněla na den, kdy jsem se s Petrem pohádala kvůli tomu, že nechal ponožky na zemi. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem mu něco vyčetla. Od té doby jsem radši mlčela.

„Terezo,“ řekla jsem tiše, „já tě obdivuju. Máš odvahu říct nahlas to, co my jsme nikdy neřekly.“

Tereza se usmála a pohladila mě po ruce: „Děkuju. Ale někdy mám pocit, že bojuju sama.“

Marek mezitím domyl poslední talíř a utřel si ruce do utěrky. „Dobře,“ řekl nakonec smířlivě. „Zkusíme to znova. Uděláme plán a budeme ho dodržovat oba.“

Tereza ho objala a já cítila slzy v očích. Bylo mi líto všech těch let mlčení a nevyřčených přání. Ale zároveň jsem byla pyšná na svého syna i jeho ženu.

Večer jsem seděla sama v kuchyni a přemýšlela nad tím vším. Kolik žen v Česku ještě pořád všechno dělá samy? Kolik mužů by chtělo pomoci, ale neví jak? A kolik rodin by bylo šťastnějších, kdyby se nebály mluvit o svých pocitech?

Možná je čas začít měnit věci i u nás doma. Možná bych měla Petrovi říct, co mě trápí – i když už jsme spolu tolik let.

A co vy? Myslíte si, že rovnost v domácnosti opravdu vede k většímu štěstí? Nebo je lepší držet se starých zvyků? Není čas začít o tom mluvit otevřeněji?