Když přišel účet za svatbu: Pravda, která roztrhla naši rodinu

„To snad nemyslíte vážně!“ vyhrkla jsem, když mi paní Novotná, Tomášova maminka, s klidem oznámila: „Terezko, my jsme si to špatně spočítali. Peníze na svatbu prostě nemáme.“ Seděla jsem v jejich obýváku v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Tomáš vedle mě jen ztuhle mlčel. Jeho otec, pan Novotný, se díval do země a mumlal cosi o nečekaných výdajích za auto a opravu střechy na chalupě.

„Ale vždyť jste pozvali skoro šedesát lidí! Všichni vaši známí, sousedi, dokonce i bývalé kolegy z fabriky… Jak si to představujete?“ hlas mi přeskakoval a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.

Tomáš se konečně nadechl: „Mami, tati… vždyť jste nám slíbili, že polovinu zaplatíte. My jsme s Terkou počítali s tím, že to zvládneme jen díky vám.“

Paní Novotná pokrčila rameny: „To jsme si tehdy mysleli taky. Ale teď prostě nejsou peníze. A co bysme měli dělat? Svatba je vaše věc.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všechno bylo domluvené – hostina v kulturním domě v Říčanech, kapela, fotografka, dokonce i svatební dort od známé cukrářky z Modřan. Všechno na základě slibu, že Tomášovi rodiče zaplatí polovinu. Moji rodiče už dali stranou všechny úspory a dokonce si půjčili od tety Jany.

Doma jsem se rozbrečela naplno. „Tomáši, co budeme dělat? Já už nemám kde brát. Mamka s taťkou jsou zoufalí. A tvoji rodiče…“

Tomáš mě objal, ale cítila jsem, jak je sám na pokraji sil. „Já nevím. Možná bych mohl poprosit strejdu Karla… nebo zkusit nějakou půjčku.“

„A proč bychom to měli platit my? Vždyť půlka hostů jsou jejich lidi! To je fér?“

Další dny byly peklo. Každý večer jsme seděli nad rozpočtem a škrtali položky. Zrušili jsme kapelu – místo toho nám bude hrát Spotify přes Tomášův reprák. Fotografka? Jen na obřad, zbytek nafotí bratránek Honza na mobil. Dort? Nakonec ho upeče moje babička podle starého receptu.

Ale nejhorší bylo říct to rodičům. Moje mamka byla bledá jako stěna: „Terezko, tohle není spravedlivé. My jsme si kvůli tomu půjčili peníze…“ Taťka jen mlčky koukal z okna.

Tomášovi rodiče mezitím dál plánovali – volali svým známým a rozesílali pozvánky. Když jsem je konfrontovala, paní Novotná se urazila: „Tak my už ani nesmíme pozvat kamarády? To je teda pěkný začátek do rodiny.“

Začala jsem Tomášovi vyčítat, že se za nás nepostavil víc. On zase tvrdil, že nechce rozhádat rodinu hned před svatbou. Hádky byly čím dál častější. Jednou v noci jsem mu v slzách řekla: „Možná bychom to měli celé zrušit.“

„To nemyslíš vážně,“ zašeptal Tomáš.

„A co když jo? Co když tohle všechno znamená, že spolu nemáme být? Jestli tvoje rodina není schopná držet slovo teď, co bude dál?“

Byla jsem zoufalá. V práci jsem byla protivná na kolegy, doma jsem jen brečela nebo křičela. Moje nejlepší kamarádka Lenka mi řekla: „Hele, Teri, svatba je jen jeden den. Ale rodina je na celý život. Jsi si jistá, že chceš být součástí téhle?“

Nakonec jsme svatbu nezrušili – ale byla úplně jiná, než jsem si vysnila. Místo velké hostiny jsme měli malý oběd pro nejbližší v restauraci u nádraží. Z Tomášovy strany dorazila sotva polovina pozvaných – někteří se urazili, že není dost jídla nebo že nedostali pozvánku na večerní oslavu.

Po obřadu mi paní Novotná podala ruku a řekla: „Tak hodně štěstí, Terezko.“ Její pohled byl chladný jako led.

Dnes jsme s Tomášem manželé už dva roky. Pořád spolu jsme – ale vztahy s jeho rodiči jsou napjaté. Každé Vánoce cítím v žaludku kámen, když máme jet na návštěvu do jejich bytu. Nikdy už jim nedokážu úplně věřit.

Někdy si říkám: Stála ta svatba za to? Nebo jsme měli radši začít nový život bez všech těch slibů a očekávání? Co byste udělali vy na mém místě?