Když pomoc bolí: Příběh o tchyni, která rozděluje rodinu

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem vešla do kuchyně a uviděla, jak moje tchyně Alena přerovnává moje koření. „Lucie, vždyť to máš úplně rozházené, jak v tom můžeš něco najít?“ odpověděla klidně, aniž by se na mě podívala. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Už zase. Už zase se mi hrabe v domácnosti, jako bych byla neschopná.

Když jsem si brala Petra, věděla jsem, že jeho maminka je silná osobnost. Ale nikdy mě nenapadlo, že její „pomoc“ bude znamenat, že mi bude neustále stát za zády, kritizovat každý můj krok a rozhodovat o věcech, které by měly být jen mezi mnou a Petrem. Ze začátku jsem si říkala, že je to jen zvyk, že chce být užitečná. Ale když se nám narodila dcera Anička, všechno se zhoršilo.

„Lucie, dítě musí spát na břiše, tak to dělaly všechny ženy v naší rodině,“ poučovala mě Alena už třetí den po porodu. „Ale doktorka říkala, že na zádech je to bezpečnější,“ namítla jsem tiše. „Doktorka! Co ta může vědět o dětech? Já jsem vychovala dva syny a oba jsou zdraví!“ odsekla a už skládala Aničku do postýlky podle svého.

Petr stál opodál a jen bezradně pokrčil rameny. „Nech ji, Luci. Máma to myslí dobře.“ Jenže já jsem cítila, jak se ve mně hromadí vztek a bezmoc. Každý den mi Alena volala, jestli jsem Aničce dala čepičku, jestli jsem ji správně nakrmila, jestli jsem nezapomněla vyžehlit plenky. Když jsem jí řekla, že chci Aničku kojit podle potřeby, vysmála se mi: „To je moderní blbost! Děti musí mít režim.“

Začala k nám chodit čím dál častěji. Nejprve jednou týdně, pak dvakrát, nakonec byla u nás skoro každý den. Přinesla si vlastní klíče – prý abychom ji nemuseli pouštět, když bude potřeba pohlídat Aničku. Jednou jsem přišla domů z procházky a našla ji, jak přerovnává naše skříně. „Máš tu nepořádek, Lucie. Tak jsem to trochu srovnala.“

Začala jsem se cítit jako host ve vlastním bytě. Petr si ničeho nevšímal. „Vždyť ti pomáhá. Buď ráda, že máme takovou mámu,“ říkal pořád dokola. Jenže já jsem byla čím dál unavenější a nešťastnější. Přestala jsem zvát kamarádky domů – bála jsem se, že je Alena zase bude poučovat o tom, jak mají vychovávat děti.

Jednoho večera jsem už nevydržela a rozplakala se před Petrem. „Já už to nezvládám! Tvoje máma mi ničí život! Nemůžu nic udělat po svém, všechno musí být podle ní!“ Petr byl chvíli zticha a pak řekl: „Ale Luci, ona to myslí dobře. Ty jsi přecitlivělá.“

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Petr byl pořád na straně své matky. Já jsem měla pocit, že mě nikdo neposlouchá. Jednou jsem dokonce slyšela Alenu, jak Petrovi šeptá: „Ta tvoje žena je nějaká labilní. Měla bys jí domluvit.“

Když Aničce bylo půl roku, rozhodla jsem se jít zpátky do práce na poloviční úvazek. Potřebovala jsem vypadnout z domu a přijít na jiné myšlenky. Alena okamžitě nabídla, že bude Aničku hlídat. „Aspoň bude v dobrých rukou,“ řekla mi s úsměvem, který mě bodl jako nůž.

První den v práci jsem byla nervózní. Pořád jsem kontrolovala telefon. Když jsem přišla domů, našla jsem Aničku s rozbitým kolenem – spadla na hřišti. Alena mi suše oznámila: „To se stává. Děti musí poznat bolest.“ Chtěla jsem ji vyhodit z bytu, ale Petr mě zastavil: „Přeháníš to.“

Začala jsem mít pocit, že se dusím. Každý den nové výčitky, nové rady, nové zásahy do našeho života. Jednou večer jsem zaslechla Alenu, jak Petrovi říká: „Víš, kdybys měl jinou ženu, bylo by to jednodušší.“ V tu chvíli mi došlo, že už nejde jen o mě – jde o naše manželství.

Rozhodla jsem se jít za psycholožkou. Potřebovala jsem někoho nezaujatého. Po několika sezeních jsem pochopila, že musím začít chránit sebe i Aničku. Jednoho dne jsem Petrovi řekla: „Buď nastavíme hranice tvojí mámě, nebo odejdu.“ Petr byl v šoku. Poprvé viděl, jak moc mě to všechno ničí.

Začali jsme spolu chodit na rodinnou terapii. Bylo to těžké – Alena odmítala přijít a tvrdila, že já jsem problém. Ale Petr konečně pochopil, že jeho matka překračuje všechny meze.

Dnes už je to lepší. Alena k nám chodí jen po předchozí domluvě a nemá klíče od bytu. S Petrem jsme si prošli krizí, ale jsme silnější než dřív. Někdy mám ale pořád strach – co když se to vrátí? Co když zase začnu být ta špatná?

Někdy si večer sednu ke stolu a přemýšlím: Proč je tak těžké říct vlastní rodině „dost“? Kolik rodin v Česku bojuje s tím samým? Máte podobnou zkušenost? Napište mi svůj příběh.