Když po mně manžel chtěl nájem: Příběh o ztracené důvěře a hledání sebe sama

„Jano, myslím, že bys měla začít přispívat na nájem. A taky na pleny. Už nejsi doma zadarmo.“

Ta slova mi rezonují v hlavě dodnes. Stála jsem v kuchyni, v ruce lžičku od přesnídávky, a dívala se na Petra, svého manžela, otce našeho tříměsíčního syna Matýska. Jeho hlas byl klidný, skoro úřední. Jako by mi oznamoval výši poplatků za odpad, ne zásadní změnu v našem vztahu.

„Cože?“ vydechla jsem. „To myslíš vážně?“

Petr si povzdechl a ani se na mě nepodíval. „Jano, oba teď vyděláváme. Je fér, abys platila půlku nájmu a taky něco na domácnost. Já už to neutáhnu sám.“

Bylo to jako rána pěstí do břicha. Ještě před pár měsíci jsem ležela v porodnici, on mi držel ruku a sliboval, že všechno zvládneme spolu. Teď stál přede mnou cizí člověk s kalkulačkou místo srdce.

Začalo to nenápadně. Po porodu jsem byla pár týdnů doma, snažila se zvládat noční vstávání, kojení i domácnost. Petr pracoval dlouho do noci, často byl podrážděný. Když jsem po dvou měsících našla na půl úvazku místo účetní v malé firmě v Nuslích, měla jsem radost. Myslela jsem, že mu tím ulevím. Že bude pyšný, že to zvládám.

Ale místo toho přišlo tohle.

„Víš, kolik stojí pleny?“ zeptal se mě jednou večer u televize. „A ty přesnídávky? To není jen tak.“

„Samozřejmě vím,“ odpověděla jsem podrážděně. „Vždyť je kupuju.“

„No právě,“ řekl Petr a vypnul televizi. „Tak bys mohla přispět. Já už nechci všechno táhnout sám.“

Začali jsme se hádat skoro každý den. O peníze, o domácnost, o Matýska. Petr mi vyčítal, že málo vydělávám, že nejsem dost efektivní. Já mu zase vyčítala, že je pořád pryč a doma jen kritizuje.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a brečela do tmy. Slyšela jsem Matýska plakat z ložnice a Petra, jak na něj netrpělivě volá: „No tak už spi!“ Cítila jsem se jako nejhorší matka i manželka na světě.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat tu bolest a vztek. Psala jsem si:

„Dnes mi Petr řekl, že když už vydělávám, mám platit půlku všeho. Prý je to spravedlivé. Ale proč mám pocit, že je to konec všeho krásného mezi námi?“

Moje máma mi říkala: „Janičko, vydrž, chlapi jsou někdy divní, hlavně když mají strach o peníze.“ Ale já cítila, že to není jen o penězích. Bylo to o důvěře. O tom, že jsme najednou nebyli tým.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela Petra telefonovat s jeho matkou:

„Mami, já už nevím… Jano je pořád protivná, furt jí něco vadí… Já už nevím, jestli to má cenu.“

Zamrazilo mě. V tu chvíli jsem věděla, že jsme opravdu v koncích.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Ale jak bych to zvládla sama s malým dítětem? Měla jsem strach. Ale ještě větší strach jsem měla z toho zůstat v tomhle vztahu.

Jednou večer jsme seděli u stolu a já sebrala odvahu:

„Petře, myslíš si vůbec ještě, že jsme rodina? Nebo jsme jen dva spolubydlící?“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Já nevím… Asi už ne.“

V tu chvíli mi došlo, že je konec.

Začala jsem hledat podnájem. Našla jsem malý byt v Modřanech – starý panelák, ale čistý a světlý. Matýsek tam měl svůj koutek s plyšákem a já poprvé po dlouhé době klidně spala.

Petr mi posílal alimenty přesně podle tabulek. Občas si vzal Matýska na víkend. Bylo to těžké – hlavně když jsem viděla jiné rodiny na hřišti nebo když mi Matýsek říkal: „Kde je táta?“ Ale postupně jsme si našli svůj rytmus.

Začala jsem chodit na jógu a poznala nové kamarádky – Hanku a Lenku, které byly taky samoživitelky. Povídaly jsme si o všem možném – o dětech, o práci i o tom, jak těžké je začít znovu.

Jednou večer jsme seděly u vína a Hanka se mě zeptala: „Nelituješ toho? Že jsi odešla?“

Podívala jsem se z okna na noční Prahu a řekla: „Nelituju. Kdybych zůstala, ztratila bych sama sebe.“

Dnes už vím, že někdy je lepší odejít než zůstat ve vztahu bez důvěry a respektu. Že peníze nejsou všechno – ale důvěra ano.

A tak se ptám vás: Myslíte si, že je správné chtít po partnerovi nájem? Kde končí spravedlnost a začíná sobectví? Co byste udělali vy na mém místě?