Když peníze rozdělují rodinu: Můj boj o domov s vlastní sestrou

„Proč ti nestačí čtyři byty, Lenko? Proč musíš brát i tenhle?“ křičím přes stůl, zatímco máma sedí v koutě a třese se. V očích má slzy, ale neříká nic. Vždycky byla tichá, když šlo do tuhého. Já naopak nikdy neuměla mlčet, když šlo o spravedlnost.

Lenka si odfrkne a přehodí si dlouhé vlasy přes rameno. „Protože tenhle byt je taky můj. Táta ho napsal na nás obě. A já mám právo na svůj podíl. Potřebuju peníze, Jano. To ty nikdy nepochopíš, když žiješ pořád tady s mámou a nevíš, co je to opravdový život.“

Zabodnu do ní pohled. „Opravdový život? Opravdový život je starat se o mámu, když je nemocná. Opravdový život je, když nemáš kam jít, protože všechno, co máš, je tenhle byt. Ty máš všechno, Lenko. Proč ti to nestačí?“

Lenka se zvedne, vezme kabelku a chystá se odejít. „Mám právníka. Za týden přijde výzva k vystěhování. Můžeš si to vyříkat s ním. Já už nemám sílu se s tebou hádat.“

Dveře prásknou a já zůstanu stát v kuchyni, kde to voní po čerstvě upečeném chlebu, který máma ráno upekla. Máma se rozpláče. „Janičko, co budeme dělat? Kam půjdeme?“

Sednu si vedle ní a obejmu ji. „Nikdy tě nenechám na ulici, mami. Něco vymyslím. Musím.“

Ale v tu chvíli cítím jen bezmoc. Všechno, co jsem kdy měla, je tenhle byt. Tady jsem se učila chodit, tady jsem poprvé dostala pusu od kluka, tady jsme s tátou pekli vánočku. A teď mě vlastní sestra chce vyhodit. Kvůli penězům.

Začínám obvolávat známé. Kamarádka Petra mi radí: „Zkus právníka, třeba máš šanci na vydržení. Nebo požádej soud o rozdělení bytu.“

Ale právník mi řekne: „Bohužel, pokud je byt napsaný na obě, vaše sestra má právo žádat o prodej a rozdělení peněz. Pokud se nedohodnete, soud byt prodá.“

Máma je čím dál víc zoufalá. Každý den se ptá: „Už něco víš? Už máme kam jít?“

Lenka mezitím posílá SMS: „Jano, neber si to osobně. Je to jen byznys. Potřebuju peníze na investici. Můžeš si najít něco menšího, máma může do domova důchodců.“

Tohle už je moc. Volám jí zpátky: „Lenko, máma nikam nepůjde! Je to její domov! Jak můžeš být tak bezcitná?“

Lenka je klidná. „Jano, ty nikdy nepochopíš, že život není fér. Já jsem si všechno musela vydřít. Ty jsi zůstala doma a starala se o mámu, ale já jsem makala. Teď potřebuju svůj podíl.“

Vzpomínám na dětství. Lenka byla vždycky ta ambiciózní, já ta citlivá. Když jsme byly malé, hrály jsme si na princezny. Teď je z nás královna nemovitostí a já žebračka o vlastní domov.

Začínám být zoufalá. Máma je slabá, já nemám peníze na nový byt. V Praze je všechno drahé. Zkouším najít podnájem, ale i garsonka stojí víc, než si můžu dovolit. Přemýšlím, jestli mám poprosit o pomoc tátu, ale ten zemřel před dvěma lety. Všechno nechal nám dvěma, protože věřil, že se domluvíme. Jak se mohl tak splést?

Jednou večer sedíme s mámou u stolu a ona říká: „Janičko, možná bych měla jít do domova. Ty si najdeš něco malého a budeš mít klid.“

Rozbrečím se. „Mami, nikdy tě neopustím. Nikdy.“

Ale v noci nemůžu spát. Přemýšlím, jestli jsem selhala jako dcera, když nedokážu ochránit mámu před vlastní sestrou. Přemýšlím, jestli je rodina opravdu důležitější než peníze, když peníze dokážou rodinu takhle rozdělit.

Jednoho dne přijde dopis od soudu. Máme měsíc na vystěhování. Máma je na dně. Já taky. Lenka už se neozývá. Je pro ni jednodušší nás odstřihnout.

Začnu psát dopis Lence. „Lenko, pamatuješ si ještě na naše dětství? Na to, jak jsme spolu stavěly bunkry z dek a smály se, když jsme se bály bouřky? Pamatuješ si, jak jsi mi slíbila, že mě nikdy neopustíš? Teď mě opouštíš kvůli penězům. Prosím tě, zastav to. Ještě není pozdě.“

Odpověď nepřijde.

Nakonec najdu malý podnájem na okraji Prahy. Máma je smutná, ale snaží se mě utěšit: „Janičko, hlavně že jsme spolu.“

Ale já vím, že už nikdy nebudeme doma. Domov není místo, domov jsou lidé. Ale co když ti nejbližší lidé zradí?

Někdy v noci přemýšlím: Kde jsme udělaly chybu? Je možné zachránit rodinu, když peníze zničí všechno, co jsme měly společné? Co byste dělali vy na mém místě?