Když osmiletá Anička klikla na „koupit“: Příběh otce, který přišel o úspory kvůli dětským hrám

„Tati, já jsem si jenom koupila novýho koníka do hry, podívej, jak je krásnej!“ Anička mi s rozzářenýma očima podává tablet. Její ruce jsou ještě malé, prsty trochu neohrabané, ale v tomhle světě je jistější než já. Jenže já už nevnímám její nadšení. V hlavě mi hučí jediná myšlenka: Proč mi přišlo tolik upozornění z banky?

Sedím na kraji postele a v ruce svírám mobil. Displej svítí červeně – výpis z účtu. 7 800 korun během dvou dnů. Všechny platby směřují na nějakou herní platformu. Srdce mi buší až v krku. „Aničko, kolikrát jsi tam něco kupovala?“ ptám se tiše, abych ji nevyděsil. „Já nevím… vždycky když mi došly diamanty, tak jsem klikla tady…“ ukazuje mi prstem na zelené tlačítko s nápisem „Koupit více“.

V tu chvíli se ve mně mísí vztek, strach i vina. Jak jsem mohl být tak slepý? Vždyť jsem jí ten tablet nastavil já! Vždyť jsem jí chtěl jen dopřát trochu radosti po rozvodu s její mámou. Jenže místo toho teď stojím před problémem, který přesahuje všechny naše hádky o domácí úkoly nebo neuklizené hračky.

„Tomáši, tohle je tvoje vina,“ slyším v hlavě hlas své bývalé ženy Lenky. „Necháváš ji u těch her moc dlouho.“ A možná má pravdu. Po rozvodu jsem byl unavený, často jsem Aničku nechával hrát si na tabletu, abych mohl aspoň chvíli pracovat nebo si odpočinout. Ale nikdy mě nenapadlo, že by mohla utratit tolik peněz – vždyť je jí teprve osm!

Zatímco Anička si dál hraje s virtuálním koníkem, já sedím u počítače a zoufale hledám řešení. Volám do banky, píšu na podporu herní platformy. „Bohužel, platby byly autorizovány,“ říká mi znuděný hlas na druhém konci linky. „Můžeme vám nabídnout pouze částečnou refundaci.“

V noci nemůžu spát. Přemýšlím, jak to vysvětlím Lence. Jak to vysvětlím sám sobě? Vždyť jsem měl být ten zodpovědný rodič! Ráno mě čeká další rána – v práci mi šéf připomíná, že mám už třetí měsíc skluz s projektem. Hlava mi třeští a já mám pocit, že se všechno hroutí.

Večer sedíme s Aničkou u stolu. „Aničko, víš, že ty diamanty stály opravdové peníze?“ ptám se opatrně. Dívá se na mě nechápavě. „Ale vždyť to bylo jenom ve hře…“

„Každé kliknutí znamenalo, že z našeho účtu odešly peníze. Hodně peněz. Musíme teď šetřit – nebude kino, nebude zmrzlina.“ Vidím, jak jí v očích vyhrkly slzy. „Promiň, tati… já jsem to nevěděla.“

V tu chvíli mě bodne u srdce ještě víc než předtím. Je to přece jen dítě! Měl jsem ji chránit – před světem i před sebou samou.

Lenka přijde druhý den pro Aničku a já jí všechno vyklopím. „To snad nemyslíš vážně!“ vybuchne. „Jak jsi mohl být tak nezodpovědný?“ Hádáme se před Aničkou a ona se rozpláče ještě víc.

Dny plynou a já se snažím napravit chyby. Nastavuji rodičovský zámek na všech zařízeních, mažu platební údaje a hledám způsoby, jak Aničce vysvětlit hodnotu peněz. Zkoušíme spolu vařit večeři místo objednaných pizz, chodíme na procházky místo kina. Ale pořád cítím tíhu viny.

Jednou večer si ke mně Anička sedne a šeptne: „Tati, už nikdy nic nekoupím bez dovolení.“ Pohladím ji po vlasech a vím, že jsme oba něco pochopili – ona o penězích a já o tom, jak snadno může technologie rozbít i to nejpevnější pouto mezi rodičem a dítětem.

Ale pořád mi v hlavě zní otázka: Kde je hranice mezi důvěrou a kontrolou? A kolik chyb ještě musíme udělat, než se naučíme být opravdu dobrými rodiči?