Když nám do bytu vtrhla cizí rodina: Příběh o ztraceném klidu a hledání pochopení

„To snad nemyslíš vážně, Matěji!“ vyhrkla jsem, když mi mezi dveřmi oznámil, že k nám na neurčito nastěhuje svou sestřenici Janu s manželem a dvěma dětmi. Právě jsem utírala nádobí, když přišel domů s tímhle nápadem. „Vždyť máme sotva dost místa pro sebe! A co když se nám to celé vymkne z rukou?“

Matěj se na mě díval s tím svým klidným pohledem, který mě vždycky rozčiloval, když šlo o něco vážného. „Hanko, víš, jak je to teď těžké. Přišel jsem o práci, hypotéku jsme sice splatili, ale úspory mizí rychleji, než jsme čekali. A Jana s Petrem jsou na tom ještě hůř. Petr dělá na stavbě, ale teď je zima a práce není. Děti…“

„Děti? Vždyť už jsme si konečně zvykli na ticho! Adam je na koleji v Brně, máme klid…“

„Právě proto. Máme místo. Pomůžeme jim a oni nám přispějí na nájem a jídlo. Je to jen dočasné.“

Jenže dočasné věci mají v našem životě tendenci trvat věčně. Už první večer, kdy se Jana s Petrem a jejich dvěma dětmi – rozjíveným Tomášem a ustrašenou Klárkou – nastěhovali do našeho bytu v paneláku na Jižním Městě, jsem věděla, že to nebude jednoduché.

Tomáš hned rozbil květináč v obýváku a Klárka se rozplakala, protože jí chyběla její postýlka. Jana se omlouvala a Petr se tvářil provinile. Matěj se snažil být optimistický: „To zvládneme. Jsme přece rodina.“

Jenže já jsem cítila, jak se mi stahuje hrdlo pokaždé, když jsem otevřela lednici a zjistila, že někdo snědl poslední jogurt. Nebo když jsem ráno čekala frontu na koupelnu. Nebo když jsem slyšela, jak Tomáš běhá po bytě a bouchá dveřmi.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a psala Adamovi zprávu: „Chybíš mi. Doma je teď hrozný chaos.“ Odpověděl mi až ráno: „Mami, vydrž to. Třeba to bude lepší.“

Ale nebylo. Jana byla pořád nervózní, Petr chodil domů pozdě a často byl cítit pivem. Jednou jsem ho slyšela, jak v ložnici šeptá Janě: „Měli bychom si najít něco vlastního.“

Jednoho dne jsme se s Janou pohádaly kvůli praní prádla. „Nemůžeš mi pořád brát místo v pračce! Já taky potřebuji vyprat!“ křičela jsem.

Jana se rozplakala: „Já už nevím, co mám dělat! Všude jsme jen na obtíž!“

Matěj mě vzal stranou: „Hanko, musíš být trpělivější. Vždyť víš, že bychom mohli být jednou my v jejich situaci.“

Ale já už nemohla. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domově. Každý den jsem počítala dny do chvíle, kdy odejdou.

Jednou večer přišla Jana za mnou do kuchyně. Sedla si ke stolu a dlouho mlčela.

„Víš,“ začala tiše, „já ti to nezávidím. Vím, že ti tu překážíme. Ale Petr… on má teď problémy v práci i sám se sebou. Já nevím, co bude dál.“

Podívala jsem se na ni a poprvé viděla ne vetřelce, ale ženu, která je zoufalá stejně jako já.

Začaly jsme spolu víc mluvit. O dětech, o manželstvích, o tom, jak je těžké žít v dnešní době bez jistot. Občas jsme si daly kafe a smály se nad tím, jak Tomáš zase schoval ovladač od televize.

Ale napětí mezi mnou a Matějem rostlo. On byl pořád ten velkorysý zachránce rodiny – já ta zlá, co pořád něco řeší.

Jednou v noci jsem slyšela hádku z vedlejšího pokoje. Petr křičel na Janu kvůli penězům. Děti plakaly. Šla jsem tam a bez přemýšlení řekla: „Takhle to dál nejde! Musíme si promluvit všichni.“

Druhý den jsme seděli u stolu – já, Matěj, Jana i Petr. Řekla jsem jim všechno: jak se cítím ve vlastním bytě jako host, jak mi chybí klid i Adamova přítomnost.

Petr sklopil hlavu: „Omlouvám se. Najdu si něco jiného.“

Ale Matěj ho zastavil: „Nejde jen o peníze nebo místo. Jde o to, abychom si navzájem pomohli přežít těžké časy.“

Nakonec jsme se dohodli na pravidlech: kdo kdy vaří, kdo kdy pere prádlo, kdo hlídá děti. Bylo to lepší – ne ideální, ale lepší.

Po třech měsících si Jana s Petrem našli malý podnájem v Modřanech. Když odcházeli, bylo mi zvláštně smutno.

Seděla jsem pak večer u stolu s Matějem a řekla mu: „Možná jsem byla moc tvrdá… Ale někdy mám pocit, že už ani nevím, kde je doma.“

A tak se ptám sama sebe i vás: Kde vlastně končí naše povinnost pomáhat rodině? A kdy už máme právo říct dost? Co byste udělali vy?