Když mi došla trpělivost: Ultimátum pro mého muže

„Zase jsi u maminky?“ vyhrkla jsem do telefonu dřív, než jsem si stačila rozmyslet, jak to zní. V kuchyni voněla večeře, kterou jsem vařila už třetí den v řadě jen pro sebe. Petrův hlas byl klidný, skoro až otrávený: „Ano, pomáhám jí s tím novým kobercem. Víš, jak je na to sama.“

Zavěsila jsem dřív, než stačil něco dodat. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Už několik měsíců jsem žila ve stínu jeho matky – paní Novotné, která si vždycky uměla najít způsob, jak Petra připoutat k sobě. Nejprve to byly drobnosti: „Péťo, potřebuju pomoct s nákupem.“ Pak přišel nový koberec do obýváku a od té doby byl Petr u ní skoro denně. A já? Já jsem doma čekala, vařila, prala jeho košile a snažila se nevnímat prázdnotu, která se mezi námi rozšiřovala jako prasklina ve skle.

Moje kamarádka Lenka mi jednou řekla: „Jano, musíš si s ním promluvit. Takhle to dál nejde.“ Ale co když jsem se bála odpovědi? Co když bych slyšela to, čeho jsem se nejvíc bála – že už pro něj nejsem na prvním místě?

Jednoho večera jsem seděla na gauči a v ruce svírala jeho starou mikinu. Voněla po něm. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše začátky – jak jsme spolu jezdili na kolech do Prokopského údolí, jak jsme se smáli nad spálenými palačinkami. Kde se to všechno ztratilo?

Když Petr přišel domů, bylo už po desáté. Slyšela jsem klíč v zámku a jeho tiché kroky. „Ahoj,“ řekl tiše a chtěl mě políbit na tvář. Uhnula jsem.

„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se a snažila se, aby mi nezněl hlas příliš roztřeseně.

Petr si sedl naproti mně a unaveně si promnul oči. „Jano, co se děje?“

„Co se děje? To se vážně ptáš? Poslední týdny jsi pořád pryč. Když ti volám, jsi u maminky. Když tě potřebuju já, nejsi tu. Připadám si jako vzduch.“

Petr mlčel. Pak začal vysvětlovat: „Maminka je sama od té doby, co táta umřel. Je jí smutno. Ten koberec je jen záminka, abych tam byl s ní.“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Myslíš někdy na to, jak je mně? Že bych tě taky potřebovala?“

Bylo ticho. Jen tikot hodin na stěně připomínal, že čas běží dál.

Další dny byly ještě horší. Petr byl doma čím dál méně a já jsem začala pochybovat o všem – o sobě, o našem manželství, o tom, jestli má cenu dál bojovat. Moje máma mi radila: „Musíš být silná. Ale hlavně upřímná.“

Jednoho rána jsem si sedla ke stolu a napsala Petrův dopis. Ne proto, že bych mu chtěla něco vyčítat, ale protože jsem potřebovala dát svým pocitům tvar:

„Petře,

miluju tě, ale už nemůžu dál žít v nejistotě. Chápu, že chceš být své mamince oporou, ale já tě potřebuju taky. Pokud se něco nezmění, nevím, jestli spolu můžeme zůstat.“

Dopis jsem mu nechala na polštáři.

Večer přišel domů dřív než obvykle. Ve tváři měl výraz člověka, který právě pochopil něco důležitého.

„Jano,“ začal tiše, „přečetl jsem si ten dopis. Máš pravdu. Poslední dobou jsem tě zanedbával. Jenže já mám pocit viny vůči mámě a nevím, jak to vybalancovat.“

„Nechci tě nutit vybírat mezi námi,“ řekla jsem mu upřímně. „Ale potřebuju vědět, že jsme pořád tým.“

Petr dlouho mlčel a pak mě poprvé po dlouhé době pevně objal.

Následující týdny byly těžké. Petr začal svou mámu navštěvovat méně často a víc času trávil doma. Bylo to zvláštní – jako bychom se znovu učili být spolu. Občas jsme se hádali kvůli maličkostem: kdo koupí rohlíky, kdo vynese koš… Ale bylo v tom něco opravdového.

Jednou večer jsme seděli u stolu s vínem a Petr řekl: „Víš, že mám někdy strach být šťastný? Jako by to bylo nespravedlivé vůči mámě.“

Chytila jsem ho za ruku: „Ale tvoje štěstí je i moje štěstí. A tvoje máma by určitě nechtěla, abys kvůli ní ztratil nás.“

Od té doby jsme začali dělat věci společně – i s jeho mámou. Pozvala jsem ji na oběd a poprvé jsme si opravdu povídaly jako dvě ženy, které mají jednoho muže rády každá jinak.

Náš vztah není dokonalý. Občas mám stále strach, že Petr zase sklouzne zpět do starých kolejí. Ale naučila jsem se říkat si o to, co potřebuju.

A někdy večer, když ležím vedle něj a slyším jeho klidné dýchání, přemýšlím: Kolik žen v Česku asi zažívá totéž? Kolik z nás mlčí ze strachu, že přijdeme o lásku? Možná je čas začít o tom mluvit nahlas…