Když mě tchyně vyhodila z vlastního domova: Příběh jedné české ženy

„Vypadni! A hned!“ křičela na mě paní Novotná, moje tchyně, zatímco její hlas se rozléhal celým bytem. Venku zuřila bouřka, blesky osvětlovaly panelákové sídliště v Modřanech a já stála uprostřed obýváku s kufrem v ruce, neschopná pochopit, co se právě děje.

„Prosím vás, paní Novotná, vždyť jsem tady doma…“ šeptla jsem zoufale.

„Doma? Tohle je byt mého syna! A ty jsi tady jenom host. A teď běž, než přijdu o nervy!“ Její oči byly tvrdé jako kámen.

Bylo mi třicet dva let, s Petrem jsme byli svoji čtyři roky. Když dostal práci v Brně a musel na měsíc odjet, domluvili jsme se, že jeho maminka u nás pár dní zůstane – prý abych nebyla sama. Nikdy jsme si s ní moc nerozuměly, ale Petr mě přesvědčil: „Maminka je jen trochu svérázná, ale myslí to dobře.“

Teď jsem stála v předsíni, mokrá od slz i deště, a snažila se najít klíče. Tchyně mi je vytrhla z ruky. „Klíče nech! A nevracej se sem, dokud Petr nebude zpátky!“

Zavřela za mnou dveře. Zůstala jsem stát na chodbě paneláku, kde páchlo po laciném laku na vlasy a starých kobercích. Všechno ve mně křičelo: To není možné! To je přece můj domov!

Volala jsem Petrovi. Mobil byl vypnutý. Zoufale jsem procházela kontakty – kamarádky, kolegyně… Ale bylo už po desáté večer a nikdo nebral telefon. Nakonec jsem se rozplakala a sedla si na schody. Po chvíli mi přišla SMS od tchyně: „Neobtěžuj Petra, má dost práce.“

Seděla jsem tam snad hodinu. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsme s Petrem malovali ložnici na žluto, jak jsme spolu pekli vánočku, jak jsme plánovali děti… A teď mě jeho matka vyhodila jako cizí.

Nakonec jsem se rozhodla jet k sestřenici Janě do Vršovic. „Proboha, co se stalo?“ ptala se Jana, když mi otevřela dveře. „Tohle není normální! Zavolej Petrovi hned ráno.“

Ráno jsem to zkusila znovu. Petr konečně zvedl telefon. „Cože? Máma tě vyhodila? To snad není možný! Hned jí volám.“

Za hodinu mi volal zpět: „Promiň, lásko… Máma tvrdí, že jsi jí nadávala a že jsi jí chtěla vyhodit ty! Co se tam sakra stalo?“

Cítila jsem se jako v pasti. „Péťo, přísahám, nic takového jsem neudělala! Jen jsem jí řekla, že bych ráda trochu soukromí…“

Petr byl rozpolcený. „Já nevím, komu mám věřit… Máma je máma… Ale ty jsi moje žena…“

Týdny plynuly. Petr se vrátil do Prahy a já stále bydlela u Jany. Tchyně trvala na svém – prý jsem ji urazila a ona už mě doma nechce. Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Každý den mi volal a omlouval se, ale domů mě nepozval.

Jednou večer jsme se potkali v kavárně na Národní třídě. „Miluju tě,“ řekl tiše. „Ale máma je nemocná… Nechci ji rozčílit.“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Já už nejsem tvoje rodina? Kde je moje místo?“

Petr mlčel. Díval se do šálku kávy a já pochopila, že odpověď nezná.

Začala jsem chodit k psycholožce. Vyprávěla jsem jí o svém dětství v malém městě u Plzně, o tom, jak jsem vždycky toužila po vlastní rodině a bezpečí. „Možná jste si domov spojila s člověkem,“ řekla mi jednou doktorka Šimková. „Ale domov je hlavně místo, kde vás přijímají takovou, jaká jste.“

Jednoho dne mi Jana navrhla: „Proč si nenajdeš něco svého? Malý byt? Nebo aspoň podnájem?“

Zpočátku jsem odmítala – pořád jsem doufala, že Petr najde odvahu postavit se své matce. Ale týdny plynuly a nic se neměnilo.

Jednoho večera mi přišla zpráva od Petra: „Mám tě rád, ale máma tě tu nechce. Prosím tě, vydrž to ještě chvíli…“

V tu chvíli jsem pochopila, že čekat nemá smysl. Začala jsem hledat podnájem a po dvou týdnech jsem našla malý byt v Nuslích – starý dům s výhledem na park Folimanka.

Když jsem poprvé otevřela okno a ucítila vůni deště na trávníku, rozplakala jsem se – tentokrát úlevou.

Petr za mnou párkrát přišel. Seděli jsme spolu na gauči a mlčeli. Nakonec řekl: „Nevím, co mám dělat…“

„Já už to vím,“ odpověděla jsem tiše.

Dnes žiju sama. Občas potkám Petra ve městě – usmějeme se na sebe, ale každý jdeme svou cestou.

Někdy si říkám: Proč je pro některé lidi krev silnější než láska? A kde vlastně začíná opravdový domov? Co byste udělali vy na mém místě?