Když manžel odmítá odejít: Příběh ženy, která už nemohla dál

„Tohle už není život, Petře! Já už prostě nemůžu!“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem uprostřed kuchyně, ruce zaťaté v pěst, a dívala se na svého muže, který seděl u stolu s hlavou v dlaních. Nad námi visela ta stará lampa, která pamatuje ještě jeho dětství, a za dveřmi jsem slyšela tiché šoupání pantoflí jeho maminky.

„Jano, prosím tě, uklidni se. Vždyť víš, že maminka by to sama nezvládla,“ odpověděl Petr tiše, aniž by ke mně zvedl oči.

„A co já? Já to zvládám? Myslíš si, že mě baví žít tady jako host? Že mě baví poslouchat, jak mi každý den říká, že neumím vařit knedlíky a že bych měla víc uklízet? Že mi připomíná, že jsem ti nikdy nedala dítě?“ slzy mi tekly po tváři a hlas se mi třásl vztekem i zoufalstvím.

Petr mlčel. Věděla jsem, že je to pro něj těžké. Je jedináček a jeho otec zemřel před deseti lety. Od té doby je jeho maminka sama a on cítí povinnost tu s ní zůstat. Jenže já už nemohla dál. Každý den jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Jak se ztrácím.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme se s Petrem poznali. Bylo mi dvacet čtyři a on byl ten nejmilejší kluk z celé fakulty. Smáli jsme se spolu, plánovali budoucnost, snili o vlastním bytě v Brně nebo aspoň v nějakém menším městě poblíž. Jenže pak přišla ta mrtvice jeho otce a všechno se změnilo. Petr řekl, že musíme být s jeho maminkou. „Jen na chvíli,“ sliboval tehdy. „Než se dá dohromady.“ Jenže otec zemřel a chvíle se změnila v roky.

Zpočátku jsem si říkala, že to zvládnu. Že je to správné. Ale čím déle jsme tu byli, tím víc jsem cítila, že tu nejsem vítaná. Tchyně mi nikdy neřekla nic hezkého. Každý den komentovala moje oblečení, vaření i to, jak mluvím s Petrem. Když jsme slavili výročí svatby, přišla do kuchyně a řekla: „To bys mohla aspoň pořádně uklidit, když už slavíte.“

Snažila jsem se jí zavděčit. Pekla jsem koláče podle jejího receptu, prala záclony každý měsíc, i když to považuju za zbytečné. Ale nikdy to nestačilo. A Petr? Ten vždycky jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma.“

Začala jsem chodit domů později z práce. Zůstávala jsem v kanceláři déle jen proto, abych nemusela poslouchat její poznámky. Kamarádky mě přemlouvaly, ať si s Petrem promluvím. „Musíte mít vlastní prostor,“ říkaly mi. Jenže Petr vždycky jen opakoval: „Teď to nejde.“

Dnes večer ale pohár přetekl. Tchyně přišla do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem připravovala večeři. „Zase špagety? To bys mohla aspoň jednou uvařit něco pořádného českého! Petr má rád svíčkovou!“ pronesla pohrdavě a odešla.

V tu chvíli jsem měla chuť vzít tašku a odejít. Ale místo toho jsem začala křičet na Petra. Všechno ze mě vytrysklo – roky potlačovaného smutku, vzteku i bezmoci.

„Proč nemůžeme mít vlastní domov? Proč pořád musím žít podle pravidel tvé matky? Vždyť máme dost peněz! Můžeme si pronajmout byt! Můžeme začít znovu!“

Petr se konečně na mě podíval. V očích měl slzy.

„Já nemůžu mámu nechat samotnou… Je stará… Co když se jí něco stane?“

„A co když se něco stane nám?“ zašeptala jsem zlomeně.

Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet. Slyšela jsem jen tikot hodin a tlumené zvuky televize z obýváku.

Ten večer jsem spala v dětském pokoji po Petrovi – mezi starými plakáty hokejistů a poličkami plnými knížek z jeho dětství. Převalovala jsem se celou noc a přemýšlela: Je tohle opravdu můj život? Má smysl obětovat všechno pro rodinu, která mě nikdy nepřijala?

Ráno jsem si sbalila pár věcí do tašky a šla do práce dřív než obvykle. Celý den jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli mého rozpoložení, ale nikdo nic neřekl.

Odpoledne mi volala máma: „Janičko, přijď dneska na večeři.“ Souhlasila jsem bez váhání.

U maminky doma bylo ticho a klid. Seděly jsme spolu u stolu a já jí všechno řekla – poprvé naplno a bez zábran.

„Jani,“ řekla mi máma tiše, „musíš myslet i na sebe. Nemůžeš žít život někoho jiného.“

Večer jsem napsala Petrovi zprávu: „Potřebuju čas pro sebe. Zůstanu pár dní u mámy.“ Odpověděl až pozdě v noci: „Rozumím.“

Nevím, co bude dál. Miluju Petra, ale už nemůžu žít ve stínu jeho matky. Možná je čas postavit se za sebe – i kdyby to znamenalo začít znovu.

Někdy přemýšlím: Kolik žen v Česku žije podobný příběh? Kolik z nás obětuje vlastní štěstí kvůli rodinným očekáváním? Co byste udělali vy na mém místě?