Když láska uvadá: Můj boj o manželství s Tomášem

„Tomáši, slyšíš mě vůbec?“ vyhrkla jsem, když už potřetí za večer zíral do obrazovky svého notebooku a já se snažila navázat rozhovor. V kuchyni voněla čerstvě upečená žitná bageta, kterou jsem připravila podle nového receptu, protože jsem doufala, že společná večeře nás zase sblíží. On jen zvedl oči, pokrčil rameny a zabručel: „Promiň, mám toho v práci fakt hodně.“

V tu chvíli mi došlo, že už mě dlouho neposlouchá. Že už dlouho nejsme tým. Když jsme se před osmi lety brali na radnici v Pardubicích, byli jsme nerozluční. Smáli jsme se stejným vtipům, plánovali společné výlety na Sněžku a snili o domě se zahradou. Ale teď? Teď jsme byli dva cizinci pod jednou střechou.

Začalo to nenápadně. Tomáš přišel domů později a později, často unavený, podrážděný. Když jsem navrhla, že bychom mohli začít chodit spolu běhat nebo aspoň na procházky po okolí, mávl rukou: „Na to nemám čas ani energii.“ Zkoušela jsem ho motivovat – koupila jsem nové běžecké boty i pro něj, naplánovala trasu kolem Labe. Ale boty zůstaly netknuté v předsíni a trasa byla jen čmáranice na papíře.

Začala jsem si připadat neviditelná. Každý večer jsem seděla sama u stolu a poslouchala ticho přerušované jen zvukem klávesnice z obýváku. Když jsem se mu svěřila, že mám strach o naše manželství, že se bojím, že ho ztrácím, jen pokrčil rameny: „Všichni mají někdy krizi. To přejde.“

Ale nepřešlo to. Naopak. Tomáš byl čím dál uzavřenější. Přestali jsme spolu jezdit na víkendy k jeho rodičům do Chrudimi, protože „nemá náladu na rodinné debaty“. Moje maminka mi po telefonu šeptala: „Janičko, nemůžeš být pořád ta, co všechno táhne.“ Ale já nechtěla vzdát to, co jsme spolu budovali.

Jednoho večera jsem se rozhodla zkusit poslední možnost – otevřený rozhovor. Připravila jsem jeho oblíbené rizoto a čekala, až přijde domů. Když vešel do kuchyně, posadila jsem ho ke stolu a začala: „Tomáši, já už takhle dál nemůžu. Potřebuju vědět, jestli ti na nás ještě záleží.“

Chvíli mlčel. Pak řekl: „Já nevím. Jsem unavený ze všeho. Z práce, z toho tlaku doma… Možná bychom si měli dát pauzu.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Pauzu? Po tolika letech společného života? Vybavila se mi všechna ta rána, kdy jsme spolu snídali na balkoně, všechny ty večery u filmu… A teď tohle.

Následující týdny byly jako zlý sen. Tomáš spal na gauči v obýváku nebo zůstával přes noc v práci. Já chodila do práce jako tělo bez duše a před kolegy předstírala úsměv. Večer jsem si psala deník, abych nezapomněla, kdo vlastně jsem.

Jednoho dne mi zavolala moje sestra Petra: „Jani, přijď k nám na víkend. Potřebuješ vypnout.“ Uvařily jsme si kávu a seděly na terase jejího bytu v Hradci Králové. „Víš,“ řekla mi tiše, „nemůžeš zachraňovat vztah sama. Musíte chtít oba.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom. Začala jsem si uvědomovat, že jsem se v tom všem snažení úplně ztratila. Přestala jsem chodit na jógu, přestala jsem se smát… Jen jsem čekala na zázrak.

Jednoho večera jsem Tomášovi řekla: „Já už nechci žít vedle někoho, kdo mě nevidí. Pokud nechceš bojovat o nás dva, musíme si každý jít svou cestou.“

Poprvé po dlouhé době se na mě podíval doopravdy. „Možná máš pravdu,“ zašeptal.

Rozhodli jsme se dát si čas od sebe. První týdny byly těžké – zvykat si na ticho bytu bez jeho přítomnosti, na prázdné místo v posteli… Ale pomalu jsem začala znovu nacházet samu sebe. Vrátila jsem se ke svým koníčkům, začala chodit s kamarádkami na výlety a objevila radost z maličkostí.

Dnes už vím, že někdy nestačí jen milovat – je potřeba i chtít budovat vztah každý den. A když to nejde, musíme mít odvahu odejít.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kde je ta hranice mezi tím bojovat za vztah a tím vzdát se pro vlastní dobro? Jak byste se rozhodli vy?