Když láska přijde pozdě: Mám poslouchat své srdce, nebo dceru?

„Mami, prosím tě, nebuď naivní! Vždyť ho skoro neznáš!“ křičela na mě Tereza, když jsem jí oznámila, že jsem se zamilovala. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Bylo mi sedmapadesát a poprvé po letech jsem cítila, že žiju. Ale místo radosti jsem čelila hněvu vlastní dcery.

„Terezo, já vím, že je to nečekané. Ale já… já jsem s Karlem šťastná,“ snažila jsem se jí vysvětlit. Ale ona jen zavrtěla hlavou a z očí jí sršely blesky. „Mami, vždyť jsi ho potkala před třemi měsíci na autobusové zastávce! Co o něm víš? Co když ti jen lže?“

V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka, kterou někdo přistihl při něčem zakázaném. Jenže já už nejsem dítě. Jsem žena, která celý život dělala všechno pro druhé – pro manžela, který nás opustil kvůli mladší, pro Terezu, kterou jsem vychovávala sama, pro rodiče, o které jsem pečovala až do jejich smrti. A teď, když jsem konečně našla někoho, kdo mě rozesměje a obejme, mám se toho vzdát?

Karel je úplně jiný než všichni muži, které jsem kdy poznala. Je klidný, pozorný, umí naslouchat. Když spolu sedíme v kavárně U Anděla a on mi vypráví historky ze svého mládí v Plzni, zapomínám na všechny starosti. Připadám si zase mladá. Ale Tereza mu nevěří. Prý je to podezřelé – proč by se muž v jeho věku zajímal o ženu jako já? Prý mu jde jen o peníze nebo o bydlení.

„Mami, vždyť jsi mu už půjčila peníze na opravu auta! A co když tě jen využívá?“ vyčítala mi minulý týden. Ano, půjčila jsem mu deset tisíc. Ale vrátil mi je hned, jak dostal výplatu. Vím, že má dluhy z minulého manželství, ale kdo dnes nemá nějaké problémy?

Někdy si říkám, jestli má Tereza pravdu. Co když opravdu jen toužím po tom nebýt sama? Po večerech sedím v obýváku a dívám se na staré fotografie – Tereza jako malá na pískovišti, já s bývalým manželem na svatbě, rodiče na chalupě v Orlických horách. Všichni už odešli nebo jsou daleko. Zůstala jsem sama v tichém bytě na sídlišti v Modřanech.

Jednou večer mi Karel zavolal: „Maruško, pojď se projít na náplavku. Je krásný večer.“ Oblékla jsem si svůj nejlepší kabát a šla za ním. Drželi jsme se za ruce a dívali se na Vltavu. „Víš,“ řekl tiše, „já už taky nechci být sám.“ V tu chvíli jsem věděla, že ho miluju.

Ale pak přišla další hádka s Terezou. „Jestli s ním budeš dál, tak už za tebou nebudu chodit! Nechci tě vidět, jak si ničíš život!“ křičela do telefonu. Celou noc jsem nespala a přemýšlela – mám riskovat vztah s dcerou kvůli muži, kterého znám pár měsíců? Nebo mám konečně myslet na sebe?

Začala jsem se ptát kamarádek v práci. Jana mi řekla: „Maruško, žij! Tvoje dcera má svůj život.“ Ale Alena mě varovala: „Já bych byla opatrná. Dneska je spousta podvodníků.“

Jednoho dne mě Tereza překvapila návštěvou. Sedla si naproti mně do kuchyně a dlouho mlčela. Pak řekla: „Mami… já mám strach. Bojím se, že tě někdo zraní.“ Poprvé jsem viděla její slzy. Objala jsem ji a řekla: „Terezko, já tě miluju víc než cokoliv na světě. Ale i já potřebuju být šťastná.“

Od té doby spolu skoro nemluvíme. Karel mě zve na výlety do přírody, chodíme do divadla i na koncerty v Rudolfinu. Ale pokaždé když přijdu domů, čekám zprávu od Terezy – a nic.

Někdy si připadám jako zrádkyně. Jako bych musela volit mezi láskou a rodinou. Ale proč by žena v mém věku nemohla začít znovu? Proč je u nás pořád ostuda být šťastná po padesátce?

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla města. V hlavě mi zní Terezina slova i Karlův smích. Nevím, co bude dál. Ale jedno vím jistě – nechci už žít jen pro druhé.

Co byste udělali vy? Má člověk právo na štěstí i proti vůli svých blízkých? Nebo je rodina vždycky na prvním místě?